|
Mariánky byly super, ale trochu krátké. No, na druhou stranu, jak se říká: „Všeho s mírou" (přestože s námi žádný Míra nejel) anebo „V nejlepším přestat“.
Teď abych se vrátila k cestě: Tož, sjednoceni při mši sv. a s požehnáním O.Ondřeje jsme se rozdělili na dvě čtyřčlenné posádky ve složení: Jakub, Lukáš, Hanka a Pavla, jejichž ořem byl Renault s rybičkou, v závěsu za nimi (ne na dlouho) naše Felinka (Škoda Felicia) újená Vojtou, zbytek posádky tvořili Mariánka, Honza a já. Jo, a byl pátek, na to jsem zapomněla.
Cesta nám ubíhala celkem rychle, dokonce jsme ani nebloudili. Legrace začala až u Mariánských Lázní, když jsme začali hledat Havlíčkovu ulici, ale samozřejmě jsme přijeli úplně z jiné strany (bodejť ne, když věděli, že mají odbočit, ale zapomněli). Jelikož byly svátky, ulice zely prázdnotou (teda, zrovna v místech, kudy jsme projížděli). Naše ostříží zraky sledovaly ulice, zda nenarazí na nějakého chodce, který by nám poradil. Ale pokud se někdo našel, stejně nevěděl. Nepohrdli jsme ani otevřeným oknem do hospody, resp. Do hospodské kuchyně, kde zabodovala jedna kuchařka, když na otázku, kde je Havlíčkova ulice, odpověděla: „Já nevím, já jsem z Úšovic.“ (Havlíčkova ulice se nachází v městské části Úšovice) Nakonec jsme přeci jen dosáhli cíle a dokonce se nám i podařilo najít Dům Hrůzy – Experiment, což mělo být v následujících dnech naše útočiště.
Renault tam kupodivu ještě nebyl (není divu, když na ně čekal někde za Stříbrem), tak jsme asi hodinku čekali. Ve chvíli, když jsme se chystali nasytit své vyhládlé žaludky, objevila se Jakubova posádka, takže bylo po všem a žádné jídlo se nekonalo. No, ale hlavně, že jsme se všici sešli. Tak, to by byla cesta tam. Pobyt byl, jak už jsem se zmínila, super, ale jeho líčení přenechám zodpovědnějším spisovatelům. Tzn. mladším, protože mají lepší paměť.
A co říct ke zpáteční cestě? Tož, vyjížděli jsme zhruba za pozdního nedělního odpoledne ve stejném složení jako při příjezdu. Cestu jsme si krátili různě, někdo opakováním, někdo zvídavým studiem psychologie (tzn., že jsem zodpovídala všetečné, převážně Mariánčiny, otázky). Pak se začalo šeřit, potom stmívat a na učení už nebylo vidět. Mariánka usnula, Honza v tichosti očekával Prahu a my vepředu jsme ostražitě bděli na dálnici D5, též v očekávání matičky Prahy. Jelikož se mezitím úplně setmělo a přiblížila se 21.hodina, zastavili jsme u benzínky, aby mohla Mariánka upokojit rodiče, že je v pořádku. To jsme ještě netušili, že nepokojný je někdo úplně jiný. Okolo 22.hodiny jsme byli všichni doma, pěkně v pohodě. Druhá posádka byla pokojná poněkud méně, což jsem záhy zjistila, když volali Pavla a Jakub, proč jsme nepřijeli na místo srazu, že o nás měli strach. Polilo mě horko, vykoktala jsem pár slov na vysvětlenou a po částečném vzpamatování šla spát.
Nakonec všechno dobře dopadlo, tak mi nezbývá, než dodat jedno veliké a upřímné Díky Bohu!
|
|
Jednoho pátečního dne se nás Hanka zeptala, zda bychom nechtěli jet od 1. do 3. května do Mariánských Lázní. Všichni nadšeně souhlasili a tak se začalo vše připravovat na cestu.
pátek 1. května 1998 AD
V pátek 1.5. jsme měli sraz v 8.00 hod. před kostelem svatého Václava na Smíchově. Většina z nás si ale přivstala a šla i na mši svatou. Někteří na celou, jiní jen na část. Ale to vcelku nikomu nevadilo. Pak jsme se odebrali do sakristie, kde jsme si vzali věci a šli je dát do auta. Potom ještě někdo navrhl, abychom požádali pátera Homolu o požehnání na cestu. Nakonec jsme dostali požehnání od Ondřeje, ale to už jsme se rozloučili a šli se rozsadit do aut. V prvním autě jel Jakub, který řídil, Lukáš, Hanka a já. V druhém jel Vojta, který také řídil, Gábina, Honza, Mariánka. Po cestě jsem se od Hanky dověděla, že dům ve kterém budeme bydlet má název „Experiment“, ale říká se mu „Dům Hrůzy“. Dům Hrůzy proto, že tam bylo několik vražd a sebevražd (pokud jde o vraždy, byla tam pouze jedna). Po této poznámce jsem chtěla vystoupit a vrátit se domů, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Přece jenom jsme byli trochu daleko od Prahy. S Vojtou jsme se po cestě už neviděli, i když jsme na něj čekali v jedné vesnici za Stříbrem, kde jsme posvačili tvarohové buchty. Asi po třičtvrtě hodinovém čekání na Vojtu jsme nasedli do auta a jeli do Mariánských Lázní. V Mariánkách na nás čekal Vojta s Honzou, a protože jsme byli již blízko domu, který nám byl teď domovem, Hanka se rozhodla, že vystoupí a dojde domu pěšky.
Pak si každý vzal zavazadla a šli jsme se ubytovat. Holky i kluci měli svůj pokoj a ještě zůstal volný „obývák“. A protože jsme měli hlad, uvařili jsme si polívku. Po obědě jsme si došli pro vodu k Antoníčkovi a pak se dohodli, že se podíváme po Mariánkách a někam do lesa. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se šli podívat na plochou dráhu, pak do parku a nakonec do kostela. Za kostelem byl lesík, která jsme s radostí uvítali, protože nám bylo docela horko. V lese se Hanka učila od Gábiny latinu a ostatní se bavili mezi sebou. Pak nás Hanka zavedla na prameny (Rudolfův, Karolíny) a na fontánu. Asi za pět minut měla začít hrát a tak jsme počkali. Hráli Zicha a my se domluvili, že večer půjdeme ještě na Bacha a Hapku. Bacha (Ave Maria) hráli od 21.00 hod. a Hapku (Hudba pro fontánu) od 22.00 hod.
Na cestě nazpátek jsme si ještě v parku zahráli několik her a šli se domů navečeřet, abychom stihli fontánu. Po cestě se mi Vojta smál a tak jsme s Lukášem založili agenturu do které se přihlásila i Hanka. Agentura (Lukáš) chránila mě i Hanku před Vojtou a ostatními, kteří nám nějak „ubližovali“. Asi ve čtvrt na devět jsme vyrazili na fontánu. Stihli jsme to akorát, i když ze začátku to tak nevypadalo. Všem se fontána líbila a než začali hrát Hapku, hráli jsme hru se zaplétanýma rukama (zvaná Gordický uzel) a také jsme zpívali. Asi po půl hodině začalo pršet a tak jsme se šli schovat. Bohužel nepřestalo pršet ani když začala hrát fontána ani když jsme šli domů, takže jsme pěkně promokli. Doma jsme si udělali čaj na zahřátí. Někteří se ještě učili a ostatní si šli lehnout.
sobota 2. května 1998 AD
Asi v 8.00 hod. jsme se probudily s první myšlenkou - dnes vaří kluci a snídani nám přinesou do postele. Čekání ale bylo dlouhé, tak jsme vzaly kytaru a hrály, aby se nám čekání zkrátilo. Kolem půl deváté chtěla Mariánka vstávat s tím, že kluci stejně snídani nepřinesou. Hanka ale řekla, že se nebude vstávat do té doby, dokud kluci nepřijdou a tak musela Mariánka zpátky do postele. Za chvíli někdo zaťukal na dveře a v nich se objevil Vojta s přehozeným ručníkem přes ruku a oznámil nám, že za chvíli přinesou snídani. Odložily jsme tedy kytaru a očekávaly kluky. A opravdu! Nejdříve nám přinesli čaj a potom kousek housky s máslem a marmeládou. A protože toho bylo přeci jen trochu málo, zeptaly jsme se Vojty, jestli je tohle celá snídaně. Vojta nám pověděl, že nás chtěl právě upozornit, že je to pouze první část a na zbytek si musíme dojít do kuchyně. Tak jsme se převlékly a šly do kuchyně. Tam na nás čekalo příjemné překvapení. Stůl byl zcela zaplněn; mohli jsme si vybírat z několika druhů jídel( např. salám, sýr, máslo, marmeláda, rajčata....). Po jídle jsme se rozhodovali kam se pojedeme podívat. Z několika různých variant jsme vybrali cestu do Teplé na klášter a na Smraďoch.
Kluci tedy sbalili jídlo na cestu a my jsme vyjeli do nedaleké Teplé. Tam jsme překvapeně zůstali stát, protože do kostela se muselo platit vstupné. To se nám však nechtělo a tak jsme si řekli, že v neděli přijedeme na mši svatou (vstupné se neplatilo). Hanka nás zavedla do klášterní zahrady, kterou jsme si prohlédli. Našli jsme tam dřevěnou houpačku a Jakub s Mariánkou a Hanka s Gábinou se houpali. Vlastně se spíš Hanka s Gábinou snažily dostat Mariánku s Jakubem ze země do vzduchu. To se jim po chvíli povedlo. Pak jsme se vydali zpátky k autům a jeli na Prameny. Odtamtud jsme se vydali na Smraďoch. Počasí nám ale moc nepřálo a asi po pěti minutách chůze se rozpršelo. Většina měla nepromokavé bundy. Já měla deštník. Po chvíli jsme dostali hlad, a tak jsme se uchýlili na posed. Tam jsme dostali od kluků chléb s paštikou a vydali se dál. Po cestě jsme narazili na prázdné „garáže“ ve kterých jsme začali hrát hry s míčem. Míč jsme kopali do zdi a střídali se v určeném pořadí. Pokud někdo míč kopl jinam než na určené místo, vypadl ze hry. Pak jsme se vydali na cestu. Hanka s Gábinou začaly zpívat písničky do pochodu, aby se nám lépe šlo. My se k nim přidali a za chvíli jsme došli k pramenu Farská Kyselka. Tam nám dali kluci horalky a zahráli jsme si hru. Když jsme si odpočinuli, pokračovali jsme v cestě. Já šla s Gábinou, která mě učila němčinu. Po několika kilometrech se k nám přidal i Vojta. Cesta rychle ubíhala a krajina byla čím dál hezčí. Po straně cesty mezi stromy jsme zahlédli velký rybník ke kterému jsme si šli na chvíli sednout. Po chvilce jsme se raději vydali dál, protože se na obloze stahovala černá mračna a my jsme nechtěli promoknout. Došli jsme zpátky na Prameny a jeli domů. (Na Smraďoch jsme nedošli.) (Farská kyselka totiž není totožná se Smraďochem, ale na ten jsme stejně nedošli)
Kluci začali připravovat skvělou večeři a Hanka s Gábinou myly okna. Já jsem s Mariánkou hrála na kytaru a skládaly jsme hlavolamy. Pak byla večeře, která všem moc chutnala. Po ní se holky odebraly do obýváku a povídaly si. Za chvíli přišel Jakub a řekl nám, že sem přinesou další chody. Zvědavě jsme očekávaly co to bude, až to konečně přinesli. Vypadalo to dobře a my se těšily, až se do toho pustíme. Netrvalo dlouho a my se do toho pustily a pak jsme hráli hry. Nejdříve „Pepo, řekni Pepovi“ a pak na vraha (městečko Palermo usíná nebo také Mafie). Asi ve dvě hodiny v noci jsme šli spát.
neděle 3. května 1998 AD
Ráno jsme vstávaly kolem čtvrt na devět a šly připravovat klukům snídani, kterou chtěli také do postele a ještě chtěli zahrát písničku na probuzení. Uvařili jsme jim čaj a každému dali buchty, které jsme přivezli z Prahy. Probudily jsme je písničkou „Slunce svítá“ a popřáli jim dobrou chuť. Poté jsme se odebraly do kuchyně a připravovaly se na odjezd na mši svatou do Kláštera v Teplé. Málem jsme nestihli začátek, ale vše dobře dopadlo. Po mši svaté nás přišel přivítat jeden z bratrů, který zde klášter vedl a pozval nás na čaj. Pozvání jsme přijali a dostali jsme nejen čaj, ale i dort. Potom jsme se s bratry pomodlili breviář a pak jsme se rozloučili. Na památku nám dali pohlednice a my šli zase do klášterní zahrady, kde jsme si zahráli frisbee, ale protože už bylo docela dost hodin , museli jsme jet zpátky a rychle uvařit oběd.
Po obědě jsme se šli sbalit a pak jsme ještě hráli na kytary, housle a klavír. Kolem šesté hodiny jsme se vydali zpátky na cestu do Prahy. Ještě naposledy jsme jeli k Antoníčkovi, abychom si nabrali vodu a vydali se na cestu. Jeli jsme ve stejném složení jako do Mariánek (1.auto - Jakub, Lukáš, Hanka, já; 2.auto - Vojta, Honza, Gábina, Mariánka). Po cestě jsme se dobře bavili a šťastně jsme dojeli až do Prahy. Tam jsme zajeli k benzínce a čekali až přijede Vojta a spol. Když bylo devět hodin a Vojta nepřijel, šla jsem s Hankou volat domů, že přijedu o něco později, že Vojta ještě nepřijel. Čekali jsme do půl desáté a Vojta stále nikde. Všichni jsme měli strach, že se někde vybourali. Začali jsme přemýšlet komu zavolat, aby rodiče neměli tak velký strach. Volali jsme Gábině, Honzovi a Vojtovi. Ale nikdo z nich nebyl doma. Protože už bylo asi třičtvrtě na deset, volal Jakub ke mě domů, že už jedem domů. Pak ještě řekl prodavačům v benzínce, že jestli někdo přijede a bude se po nás ptát, tak ať jim řeknou, že jsme už jeli. Vyjeli jsme tedy na cestu a odvezli Lukáše domů. Když jsme se rozloučili s Lukášem, jelo se ke mě. Jakub s Hankou šli se mnou a ještě jsme volali ke Gábině, jestli už je doma. Naštěstí doma byla a tak vše dobře dopadlo. Dověděli jsme se, že kdyby jeli ještě k benzínce, tak by nestihli dovést Mariánku včas domů a proto nepřijeli. Pak jsme ještě zavolali Lukášovi, že všechno dobře dopadlo a nikomu se nic nestalo.
Jistě by se všichni do Mariánek rádi ještě podívali a tak to snad někdy zase vyjde.
|
|
To by člověk nevěřil, jak se dokáže zamotat a zazmatkovat jeden jediný víkend. Když už se hudební skupinka konečně rozhodla přijmout mé pozvání do Mariánek, netušila jsem, co to bude. Nejtěžší bylo dohodnout se, kdy a jakým způsobem pojedeme. Nakonec (díky laskavosti Gabrieliny matky) jsme mohli jet dvěma autama - Jakubovým Renaultem a Gabrielinou Felícií a odjezd byl ustanoven na pátek 1. května po ranní mši svaté (to neznamená, že hudební skupinka byla nucena vstávat někdy v pět hodin, o svátcích je totiž ranní o hodinu později, tedy v půl osmé).
pátek 1. května 1998 AD
Před odjezdem jsme požádali Otce Ondřeje o požehnání na cestu a potom, s Boží pomocí, vyjeli. Posádky - Jakub, Lukáš, Pavla, já, Jasmínka a Lukášovy housle & Vojta, Honza, Mariánka, Gabriela a Mariánčina kytara. Potíže samozřejmě nastaly již v Praze, na Plzeňské, kdy se nám podařilo si vzájemně ujet. Tedy, abych to uvedla na pravou míru, Jakub ujel Vojtovi. Ze začátku se to nezdálo jako velký problém, protože jsme na sebe měli čekat u nějaké benzinové pumpy, ale nějak se stalo, že Vojta a spol. tu benzínku nenašli.
Asi po půl hodině jsme se tedy sebrali a vydali se na cestu do Mariánských Lázní. Což o to, cesta byla příjemná, až na jedno nedorozumění a jeden křížový výslech. To první se událo v Plzni, kdy se Jakub rozhodl vyzkoušet novou dálnici a nezahnul tak na Stříbro (jak jsem očekávala, ale naštěstí jsme se tam přeci jenom dostali) a to druhé se událo, když jsme za Stříbrem zastavili, že počkáme na ostatní a občerstvíme se buchtami od Pavlinčiny maminky. Kluci se snažili vyzvídat naše idoly, ale odnesla to hlavně Pavla, mě z nějakého záhadného důvodu nechali na pokoji. Když jsem se snažila Pavle pomoci tvrzením, že už nás stejně předjeli, a že už určitě čekají před barákem, kdy se konečně ukážeme, tak mi samozřejmě nikdo nevěřil. Řidiči se po třičtvrtě hodině (pozor - časové intervaly se neustále prodlužují) přeci jenom vyměnili a za volant usedl Lukáš. Někde u Plané se kluci zase vyměnili a můžete třikrát hádat, koho jsme uviděli stát u cedule Mariánské Lázně. Vojtu s Honzou! Zastavili jsme a kluci se ptali, kde jsme, že tady už hodinu čekají. Já jsem triumfovala.
Vpustila jsem tu bandu dovnitř a ubytovala ji. Všem se velmi líbil klavír (občas jsem měla dojem, že to je jediný hudební nástroj, který máme) a myslím, že i ubytování. Kluci si pak udělali pohodlí za kuchyňským stolem a my holky jsme začaly vařit. Chtěla jsem kluky vyslat pro Antonínův pramen, ale protože si nechtěli nechat vysvětlit cestu, začali ji hledat na mapě. Když pak vítězoslavně volali, že už můžou jít, byla polévka akorát hotová. Antoníčka jsme si nechali po obědě. Po krátkém výletu k prameni jsem je vytáhla na kolonádu se slovy: „Naší zpívající fontánu prostě musíte vidět!“ (těšila jsem se, že bude Hapkova Hudba pro Fontánu a oni mizerové hráli něco jiného).
Do města jsme šli různými uličkami, legrace byla, když jsem je zavedla na cestu, kterou jsem neznala. Až už té cestičky měli dost a přelezli jsme jakási vrata. Jaké bylo naše překvapení, když se asi po deseti metrech objevila otevřená branka. Město se jim moc líbilo, hlavně prameny. Splácali jsme jich dohromady tolik, že se divím, že nám nebylo špatně. Zájemcům jsem povídala o založení a historii Mariánek (ale kdybych se jich zeptala, co jsem říkala, tak by mi asi neuměli odpovědět) a tak jsme se toulali městem. Vojta chtěl jít na Smraďoch, ale pořád jsme se někde zdržovali (na kolonádě, v kostele Nanebevzetí Panny Marie) a tak nám na páteční odpoledne zbyla jen procházka v Geo–parku, zakončená u kapličky a lesního pramene, kde nás kluci chtěli hodit do vody (hlavně Mariánku, na tu si vůbec takto zasedli). Domů jsme to vzali ještě přes hřbitov a pravoslavný kostel sv. Vladimíra.
Pustily jsme se do vaření večeře, protože jsme chtěli jít večer opět na fontánu poslechnout si Bachovu Ave Mariu a Hapkovu Hudbu pro fontánu. Samozřejmě jsme se zdrželi takovým způsobem, že jsme celou cestu do města museli téměř utíkat (zvlášť, když jsme šli kolem malé fontánky a kluci s Mariánkou po sobě začali stříkat vodu), ale naštěstí jsme přišli včas. Ave Mariu hráli v devět, Hapku v deset a my se tedy tu hodinu museli nějak zabavit. Jak jinak než Gordickým uzlem. Pak si nás Honza ještě vyfotil (pro změnu, Jakub nemohl, protože neměl film) a šli jsme si opět poslechnout fontánu. Mezitím začalo pršet, takže jsme celí promokli (až na pár jedinců, kteří měli bundu, popřípadě ji někomu sebrali). Doma jsme pak uvařili čaj a po kompletáři jsme šli spát (až na Gabrielu a mě, my se učily).
sobota 2. května 1998 AD
Jelikož, jsme klukům celý pátek vyhrožovaly, že v sobotu vaří oni, a že chceme snídani do postýlek, přemluvila jsem holky, aby jsme zůstaly v postýlce. A světe div se, po deváté hodině někdo zaťukal, otevřely se dveře Vojta se otázal, zda si přejeme snídani a pokynul ostatním. Dostaly jsme hrnek horkého čaje a čtvrtku housky. Pak nám bylo oznámeno, že pokud chceme zbytek snídaně, musíme vstát a jít do kuchyně. Tam nás čekala snídaně skutečně velmi bohatá a také velmi dobrá.
Vytáhli jsme pak mapy, že se podíváme, kam půjdeme na výlet. Vojta nás stále neustále přemlouval, aby jsme šli na Smraďoch, někdo chtěl zase do kláštera, tak jsme se nakonec dohodli takto: pojedeme auty do Kláštera Teplá, pak popojedeme o kousek dál a odtamtud uděláme takové menší kolečko na Smraďoch. Trochu jsme zamíchali s posádkami a jeli jsme.
Do Teplé jsme přijeli, ale nechtělo se nám dávat mnoho peněz za prohlídku, tak jsme šli do zahrady. Pak jsme opět sedli do aut a jeli jsme dál. Nejdřív jsme se několikrát zamotali (kluci se alespoň pocvičili v otáčení) a jeli. Na Pramenech jsme nechali stát auta a ze které jsme vyrazili hloub a hloub do Slavkovského lesa a blíže a blíže bažinám. Opět jsme se museli vracet, protože jsme nenašli značku. Šli jsme po silnici, až někomu z nás začalo kručet v břiše a chtělo se nám obědvat. Nedaleko byl posed a bylo rozhodnuto. Ale jestli jste se nikdy nepokoušeli nacpat v osmi lidech do jednoho malého posedu, otevírat tam konzervy a krájet chleba, tak nevíte o co přicházíte. Někomu upadl nůž, kluci se nám málem zmrzačili (neumí krájet chleba v ruce a nechtěli nám to dát), ale jinak jsme se najedli relativně v klidu.
Po obědě jsme pokračovali v cestě, když tu náhle se kolem nás prohnalo jakési auto a za volantem seděla Káťa. Překvapeni a potěšeni tímto letmým setkáním jsme šli dál a dál, až jsme nalezli jakási opuštěná (pravděpodobně vojenská) stavení. Opět přišel ke slovu míč. Když se konečně někteří jedinci vyřádili a mohli jsme jít dál, tvrdila jsem jim, za tiché Pavlinčiny podpory, že tam už určitě nedojdeme. Nebylo mi však dopřáno sluchu, šlo se dále, tentokráte za zpěvu lidovek, až se nám podařilo zabloudit. Opět jsem nadhodila, že už je pozdě a opět mě nikdo neposlouchal. Je pravda, že když se nám konečně podařilo přijít k Farské kyselce, měli jsme celkem hodně času na zpáteční cestu, tudíž jsme si mohli pořádně odpočinout. Musím se přiznat k jedné věci (teď už je to jedno) pokud si totiž někdo myslí, že jsme došli až na Smraďoch, kam jsme měli namířeno, tak se šeredně plete, to bychom museli jít ještě o něco dál. Všichni si tedy mysleli, že ten Smraďoch vlastně ani tolik nesmrdí a kluci házeli Mariánku do kyselky.
Zpátky jsme šli po červené až na rozcestí se žlutou. Nechtělo se nám jít po silnici a měli jsme skutečně ještě hodně času, tak jsme šli lesem. Zastavili jsme se u jakéhosi rybníka, kde se Pavla s Gabrielou a Vojtou učili německy a já s Lukášem diskutovala o správném chování dvou lidí, kteří spolu chodí. Začala bouřka (Jakub neustále tvrdil, že se nám vyhne - nevyhla), ale k autu jsme došli všichni živí a zdraví.
Doma se kluci povinně postavili k plotně a vařili večeři a holky zatím myly okna. Večeře byla vskutku vynikající. Později jsme se přesunuli do obýváku, kde jsme si začali hrát. „Pepo, řekni Pepovi“, „Mafie“, „Elektrika“, jenom na kytary se nějak nedostalo. Někteří začali postupně odpadávat, až jsme zbyli já, Gabriela, Vojta a Jakub. Pomodlili jsme se kompletář a kluci šli spát. My se ještě domluvili na neděli na překvapení pro kluky a rozešly jsme se. Já do postýlky, Gabriela k učení (ráno nám řekla, že tam jaksi usnula).
neděle 3. května 1998 AD
V neděli ráno nás Gabriela probudila (podle dohody) v půl osmé. Vymyslely jsme snídani pro kluky a samy jsme se nasnídaly. Řekly jsme si totiž, že když oni nám přinesli pouze čaj a čtvrtku housky, my jim přineseme do spacáků celou snídani. Řečeno, uděláno. Opatrně jsme otevřely dveře a servírovaly snídani. Přestože si poručili písničku na dobré vstávání, vstali až po osmé hodině.
Vzhledem k tomu, že jsme chtěli jet na devátou do Teplé to nebylo moc brzy. Ale světe div, my tu mši stihli. Po mši se s námi dal řeči otec Augustin, dovolil nám zazpívat si několik kánonů a pozval nás na čaj a na kávu. Protože jsem se ozvala, že se známe z Mariánek, řekl nám, že jsme se měli ozvat, že by nás provedl po klášteře, dneska nemá čas. Pochopitelně mi všichni vynadali, proč jsem se nehlásila, a moje námitky, že jsem chtěla, ale Gabriela mi to rozmluvila nebyly vůbec uznány. Nakonec nás pozvali ještě na sextu a potom jsme se rozloučili.
Bratři šli na oběd a my zamířili do zahrady, kde jsme si začali hrát. Doma jsem našla létající talíř, takže co jiného se mohlo hrát než frisbee. Jakub, Lukáš, já a Pavla proti Vojtovi, Gabriele, Honzovi a Mariánce. Vyhráli jsme asi 10:2 nebo tak nějak. Pak někomu přelétlo něco přes nos a začali jsme hrát kluci proti holkám. Ne na branky, jenom jsme se „prali“ o talíř. Až jsme s Pavlou vyčerpaně padly za vlast a konečně jeli domů.
Doma jsme začaly vařit a kluci se usídlili do obýváku a hráli si tam. Když jsme je žádali, aby šli hrát do kuchyně, že je chceme taky slyšet, musely jsme je prosit div ne na kolenou. Nakonec milostivě přišli a hráli nám. Tím si nás zcela udobřili, že posléze dostali oběd. Po obědě jsme si hráli (na kytary, housle i klavír se občas ozval, ale nebyl sladěn, takže jsme ho nemohli zapojit do našeho hraní) a Mariánka nás naučila úplně skvělou písničku „Jdou myši kanálem“. S kytarou, s houslemi, kánon, to se musí slyšet, protože to se nedá popsat.
Začali jsme balit a uklízet. Všichni si balili v klidu a pokoji. Všichni až na mě. Vzala jsem totiž do ruky baťoh, že si sbalím a už se ozvalo: „Hanko, prosím Tě...“. Odpověděla jsem a šla zase balit. „Hanko, prosím Tě...“. A tak to šlo pořád. Až se nade mnou smilovali a nechali mě si zabalit.
Konečně jsme jeli. Napřed ještě k Antoníčkovi a potom do města. Někteří lidé si chtěli nabrat prameny a koupit oplatky. Na památku. Zastavili jsme před bývalým VÚB naproti gymnasiu a šli dolů do města. Já s Vojtou běželi ke kolonádě a ostatní šli koupit oplatky. Byli jsme za chvíli zpátky, ale po ostatních ani vidu ani slechu. Vrátili jsme se nahoru k autům, ale tam taky nikdo nebyl. Domluvili jsme se, že já půjdu ještě dolů a podívám se po nich a Vojta zůstane nahoře. Jen jsem seběhla dolů, zahlédla jsem je naštěstí na druhé straně ulice (velmi jsem ocenila trénink běhání do tohoto kopce, který mám ještě z dob, kdy jsem byla řádnou studentkou výše zmíněného ústavu). Všechno dobře dopadlo a konečně jsme mohli jet do Prahy. Tentokrát jel první Vojta. Na Úšovické křižovatce ale zahnuli doleva a jeli do Úšovic, zatímco my (poslechli mou radu!!!!!) jeli rovnou na Plzeňskou. Celkem jsme si nedělali starosti, protože jsme byli víceméně domluveni, že na sebe počkáme v Praze u jedné benzínky (pozor = opět čekání!).
Jeli jsme, Jakub s Lukášem si povídali, my s Pavlou taky a byli jsme celkem spokojení. Když tu náhle se objevil kamión. Před námi. Jakub se pokoušel ho předjet, ale povedlo se mu to až ve Stříbře. Za městem zastavil, kluci rychle vyběhli z auta a přesedli si. Pavla koukala s otevřenou pusou a celkem nevěřila. Jeli jsme v klidu dál (tentokrát již ne po dálnici, protože Jakub uznal, že to je delší!!!) až do Plzně. Tam nás předjelo jakési červené auto. Byli to Němci. Lukáš je pak na dálnici suverénně předjel znovu a začala honička. Oni se nás snažili předjet a my jim to nechtěli dovolit. Kluci si pak opět vyměnili místa a tím jsme ztratili náskok, Němci nás předjeli. To si Jakub nemohl nechat líbit a tak jsme jim za chvíli opět mohli zamávat zadním okénkem. S Pavlou jsme občas klukům nabízeli občerstvení a když už nic nebylo, pustily jsme se s Lukášem do diskuse. Něco o poslední vůli. Nic jsme jim nechtěli odkázat a tak nám Lukáš tvrdil, že Jakub pojede tak rychle, až budeme prosit o zpomalení a odkážeme jim úplně všechno. Jakub se zapojil do diskuse velmi osobitým způsobem. Přišlápl plyn až k podlaze a za chvíli jsme jeli tou maximální rychlostí, jakou se dá jet (já tvrdím, že to bylo skoro 200 km/h, kluci se mi vysmáli, že to není možné - možná, možná ne...).
Do Prahy jsme dojeli asi ve 20.45 a zaparkovali u té pumpy, kde jsme měli sraz s ostatními. Čekali jsme čtvrt hodiny, čekali jsme půl hodiny, čekali jsme třičtvrtě hodiny čekali jsme hodinu. Začali jsme volat. Jakub k Honzovi domů, ten ještě doma nebyl. Ke Gabriele, nebyla doma. K Pavle, k Lukášovi, k nám, nikdo nevolal. Asi ve čtvrt na jedenáct jsme to vzdali a jeli pryč. Odvezli jsme Lukáše a jeli k Pavle. Ještě jsme chtěli zkusit zavolat ke Gabriele, jen tak náhodou. Jen tak náhodou už byla doma. Prý si mysleli, že jsme se vlastně ani pořádně nedomluvili, a proto tam už nejeli.
Tak to je asi všechno. Všichni jsme to přežili, byt zůstal celý a neporušený, nikdo ze sousedů si zatím nestěžoval a tak to vlastně dobře dopadlo. Bohu díky.
|
