|
Ze začátku jsme byli čtyři. Já (jakožto hostitelka), Lukáš, Pavla a Mariánka. Ostatní s námi buď nechtěli nebo nemohli jet. Vojta tvrdil, že nemůže jet, protože jeho malá neteř bude mít právě ten týden křtiny, ale po palbě našich dotazů, zda si je stoprocentně jistý, že jsou ty křtiny osmnáctého se pro jistotu zeptal na správné datum a hle, zjistil, že s námi jet může, neboť křtiny budou o týden dříve. A bylo nás pět. Někdo pak ještě přemluvil Honzu a Vaška, takže nás bylo sedm. Původně bylo domluveno, že Lukáš vezme auto a všici pojedou v pátek odpoledne, kromě mě. Já pojedu už ve čtvrtek večer. Naše plány byly změněny, když mi v úterý volala Lucka, že by taky ráda jela. No, a protože sedm lidí do auta na víc jak dvě hodiny ani náhodou, jeli jsme v všichni v pátek a to dvěma auty.
|
|
Dopoledne mi z práce volala maminka, že v Mariánkách napadly tři centimetry sněhu, tudíž si mám vzít zimní bundu a obvolat ostatní. Odpoledne se tedy žhavil telefon a posílala se štafeta.
Sraz byl v 17.00 před kostelem, ale jako obvykle si někteří dali načas. Lukáš přijel ještě v pětiminutovém limitu, ale na Vojtu s Vaškem jsme museli čekat dvacet minut. Odjet se nám nakonec podařilo už v půl šesté a to ve složení - Lukáš, já, Honza, Pavla, Jasmínka a housle & Vojta, Vašek, Lucka, Mariánka a její kytara. Naše posádka si udělala menší přestávku na jídlo (Lukášovi po čtvrt hodině začalo kručet v břiše maskoval to nejprve stěrači a potom dotazy, zda někdo nemá náhodou hlad, že dáme svačinku).
Na místo určení jsme dorazili okolo třičtvrtě na sedm, nikde žádný sníh a k našemu velkému údivu Vojta & spol. také nikde. Měli jsme tedy dostatek času připravit pokojíčky a postýlky. Ve chvíli, kdy jsem usoudila, že to druhé polovině výpravy bude trvat asi ještě hodně dlouho a poslala jsem kluky pro Antoníčka, zazvonil zvonek a Lukáš šeptal: "Pst, Vojta už je tady!". Seběhli jsme se ke dveřím a Lukáš z Honzou otevřeli, aby mohli projít a nevšímaje si okolí dojít pro pramen. Nakonec jsme pustily Lucku s Mariánkou dovnitř a začaly vařit večeři. Když byla hotová, vrátili se kluci a po menší diskusi, zda je pustit do bytu a poté, zda půjdou na večeři k nám či k sousedkám, mohli jsme konečně zasednout ke stolu.
Při večeři nám kluci sdělili, že u Antoníčka zapomněli (ach ta skleróza) plátěnou tašku se třetí lahví na pramen. Tudíž jsme si s děvčaty udělaly menší večerní výlet. Ta taška tam samozřejmě nebyla, ale procházka byla pěkná. (Když jsme nedávno s klukama vzpomínali na tyto události, velice se divili, že jsme jim uvěřily, že tam tu tašku nechali, a že to ani nevěděli, že jsme opravdu šly k Antoníčkovi.) Trochu pršelo a Pavla se mi celou cestu zpátky pokoušela deštníkem vypíchnout oko. Naštěstí neúspěšně. Kluci mezitím vytáhli kytary (Mariánka svou kytaru zapůjčila pouze za podmínky, že nám ráno přinesou snídani do postýlek), housle, sladili je s klavírem a začali oblažovat sousedy. Avšak, když jsme se vrátily, nikoho jsme doma nenašly. Začaly jsme pátrat po celém patře, kde můžou být, byly dokonce tendence zazvonit u sousedů, ale nakonec jsme kluky trapně potkaly, právě když se vraceli. Po hodně dlouhé době jsme se konečně dozvěděly, že na ně bouchal nervózní soused pod námi, a tak mu šli hrát pod balkon. Bylo už hodně pozdě, tak jsme šli spát.
|
|
Ve čtvrt na devět jsme byly všechny vzhůru, a protože snídaně byla objednaná na devátou, vyštrachala jsem kvarteto proti nudě. Pavla s Mariánkou chtěly podniknout útok na WC, ale vrátily se s nepořízenou. Pánové totiž neustále přecházeli po bytě a my jsme přece ještě spaly! Přišli nás probudit něco po deváté s kytarou (Jasmínku jsme měly my) a houslemi. Snídaně byla výborná, kluci nám hráli písničky na přání (jen písničku od Copu mi Lukáš nechtěl zahrát) a obsluhovali nás jak v hotelu Ritz. Konečně jsme se dostaly k tomu, abychom se oblékly a mohly se přidat ke klukům a jít na výlet, jehož trasu už pánové vymysleli.
První základní problém nastal, když jsme přišli k autům a zjistili, že se jedno kolo od Škodovky rozhodlo stávkovat. Mohli jsme tudíž obdivovat zručné bratry Vojtu a Vaška, jak vyměňují kolo a pěli jsme jim do rytmu kánony. Netrvalo jim to ani moc dlouho, a tak jsme brzy vyjeli do Lázní Kynžvart. S Lukášem jsme dlouho uvažovali kudy a pak jsem tedy navigovala. Teprve těsně před Kynžvartem, na takové cestě necestě, kde jsme málem ztratili Vojtu & spol., jsem si uvědomila, že existuje ještě jedna cesta a vzhledem k mírné sněhové pokrývce by byla bývala lepší, naštěstí to Lukášovi bylo celkem jedno a Vojta byl dostatečně daleko.
V Kynžvartu jsme zanechali své dopravní prostředky a vyšli se trochu pokochat okolní přírodou. Jako obvykle jsme samozřejmě šli na přesně opačnou stranu než jsme chtěli a museli jsme se vracet.
Stoupavše do krutého, více a více zasněženého, kopce se pomalu, ale jistě rozpoutala sněhová bitva. To ještě bylo všichni proti všem, ale po dobytí zříceniny hradu Kynžvart, to už bylo kluci proti holkám a servítky se skutečně nebraly. Kupodivu jsme přežily (nejspíš si uvědomili, že by jim zítra nikdo nepřinesl snídani do postýlky) a mohlo se tedy pokračovat ve výletu. Cestou přišel Vojta o čepici (byla mi zima na uši), ovšem nejvíce jsme ocenili objev posedu. Oběd byl velice dobrý (až na pár maličkostí, jako je neum kluků krájet chleba v ruce, pánská legrace s rozhoupáváním naší restaurace atd.) a za pochodu lidovek a kánonů jsme došli až na Kladskou. Cestou jsme potkali jakousi dívčinu se psy, která asi docela nevěřila při pohledu na osmičlennou partu zpívajících lidiček.
Okolo jezera se musí chodit po kulatinovém chodníčku (ať žijí bažiny), na kterém to dost krutě klouzalo, čehož podle využívali kluci, a to hlavně Lukáš. Všem se tam moc líbilo, nikdo se nebyl koupat (ač snahy by tu byly) a někoho posléze napadla naprosto impozantní
věc. Že si po dvojicích svážeme nožičky a takto půjdeme až k autům. Řečeno, uděláno. Všichni jsme se poctivě svázali (já a Lucka, Pavla a Mariánka, Lukáš a Vašek), akorát Vojta s Honzou opět trhali partu a šli pouze stejnou nohou. Přičemž bylo zjištěno, že ani já, ani Lucka neumíme ambulanční uzel, tak jsme se rozhodly, že půjdeme jinudy. Volaly jsme to na ostatní, že jdeme pěšky do Mariánek (slabých 8 kilometrů {k ČSAD a ještě dva, tři kilometry do Úšovic} a bylo teprve třičtvrtě na čtyři) a šly jsme.
Procházka byla celkem příjemná, až na pár bahnitých úseků, ale s písní na rtech jsme šťastně došly až do města. Tady jsme už zvolnily, koupily si lázeňské oplatky a okolo půl sedmé jsme spatřily Experiment, naše útočiště. Avšak po zbytku výpravy jako by se země slehla (a to jsme napevno počítali s tím, že tam už budou). Ozvali se asi pět minut po našem návratu (za tu dobu jsme stihly zcivilizovat) telefonem a dotazovali se, kde jsme, že prý na nás čekají někde u Kynžvartu, a že prý přijedou tak do půl hodiny. Okamžitě jsme se s Luckou začaly otáčet v kuchyni a připravovat večeři a přemýšlely jsme, jestli jsou hodně naštvaní. A taky že byli. Hlavně jsme se dozvěděly, že nám vůbec nerozuměli, co jsme na ně volaly, a tak ani nevěděli, kam jsme se poděly. Naštěstí se všechno vysvětlilo a navíc jsme si je udobřily večeří.
Po večeři se všichni rozprchli do pokojů se učit (až na Vaška, jenž se šel kamsi projít) a to nám vydrželo až do jedenácti. Tedy ne všem, snad jen Lukášovi a Pavle s Vojtou, ostatní odpadli dřív (zvlášť, když jsem objevila láhev se zbytkem broskvovice. Byla dobrá!). Po jedenácté nám kluci přečetli pohádku (Božka Němcová a její povídka o Turyni) dokonce ozvučenou (nezapomenutelné ovečky: první béé, druhá béé cink, třetí béé cink béé, čtvrtá béé cink béé cink, pátá béé cink béé cink béé, šestá béé cink béé cink béé cink, a spousta dalších béé béé cink béé cink béé).
Při pohádce se podařilo několika lidem úspěšně usnout a nám bylo líto je budit. Není tedy divu, že se naše malá skupinka velice rychle rozpustila do svých pokojů. Až na mě a na Lucku. My se učily matematiku. Vašek na nás chvíli beze slova koukal, pak vstal, řekl dobrou noc a odešel. My v pilné práci, resp. v pilném učení vydržely do půl třetí.
|
|
Vstávaly jsme s Luckou ve třičtvrtě na osm, s naprosto výborně vypočítaným harmonogramem, jak všechno stihnout. Vyběhly jsme nakoupit do Plusu hned za domem a ... měli zavřeno. Doma nebylo nic k jídlu, tak jsme nasadily nejvyšší rychlost a šly se podívat do nitra Úšovic po nějakých obchodech. Naprosto zoufalé (bylo osm hodin a my měly klukům podávat snídani) jsme zahlédly jakési lidičky s čerstvými rohlíky. Za okamžik se objevily i otevřené potraviny, kde se dalo nakoupit. Po návratu domů jsme probudily Pavlu s Mariánkou, rychle udělaly snídani a šly probudit kluky. S půlhodinovým zpožděním.
Přestože byli už dost hladoví nám naštěstí nic nevyčítali a rovnou se vrhli na jídlo. Poté, co jsme se najedly i my jsme jim pak hrály na přání na kytaru, až asi v půl desáté kdosi zoufale zvolal, že je neděle a měli bychom do kostela. Dojít za dvacet minut do města by se nám nepodařilo, takže jsme jeli auty.
Zaparkovali jsme naproti pravoslavnému kostelu sv. Vladimíra a gymnázia, které jsem měla tu čest navštěvovat, a pospíchali jsme do kostela. Víceméně jsme přišli včas (několika minutové zpoždění přeci nic není). Po mši jsem se potkala s jedním kamarádem, Martinem, díky kterému jsme se pak seznámili i s tamním páterem. Martin nás pak vytáhl do muzea na výstavu fotografií z Antarktidy, které byly opravdu moc pěkné. (Černý, bílý, černý, bílý, černý, bílý, černý, bílý...Co je to? Přece tučňák válí sudy!) Akorát nevím, jestli to byl dobrý nápad, tahat tu bandu do městského muzea. Přestože budova zůstala celkem neporušená, měla dost namále. Martin se s námi pak rozloučil a my se vydali na objevování pramenů (ať žijí zkažené žaludky).
Jako první se jim zachtělo Křížového pramene (pokud mi paměť ještě slouží, docela zbytečně, byl zavřen), pak Rudolfa, k mé smůle si pamatovali slanou chuť Karoliny, takže tu nikdo nechtěl, Ambrožovy prameny a dovršili to Lesním pramenem. Na to si rozhodli dát ještě lázeňské oplatky, ale obchod otevíral až za hodinu a kluci měli vařit oběd. Nakonec tam zůstal Lukáš s Pavlou, Luckou a Mariánkou a Vojta, Vašek a Honza se se mnou vrátili domů. Oběd byl výborný (ostatně jako vždy), zvlášť, když jsme jim po jídle s Luckou připravily malé překvapení v podobě zmrzlinových pohárů.
Děvčata musela být doma do šesti, takže jela s Lukášem napřed a my ještě uklidili a pomalu se vydali za nimi. Do Prahy jsme všichni dojeli živí a zdraví.
|