zpět na index

do galerie

Nastala doba vánoční a s ní i konec občanského roku. Pár jedinců se již v adventu vyjádřilo ve smyslu, že by rádi oslavili Silvestr společně a začali řešit otázku kde. Do Kravař se již podruhé sjely manželské i nemanželské páry a my ostatní hledaly jiné útočiště, nejlépe poblíž kostela. Dohadům nakonec učinil konec Jakub, který, stejně jako loni, zpřístupnil rodinný mlýn na Šumavě. Zpočátku to vypadalo na velmi soukromou oslavu. Až nám napsala Marie z Německa (kde je od září jako au-pair), že by ráda jela s námi. Bylo nás tedy pět: Jakub, Marek, Madla, Luisa a Hanka . Po oficiálním oznámení kam se jede se ozval Pavel s Luckou a Janou, že jedou taky. Až na to, že Lucka musí ve středu 31.12. do práce, a proto odjedou již v úterý. Protože nás bylo tak tragicky málo, řekli jsme si, že pojedeme auty. Jakubovým a Lucčiným. V sobotu večer zvonily telefony a nakonec byla obě auta obsazena po čtyřech lidech. Ovšem v sobotu večer volala Luisa, že je stále ještě v Želivu s divadelní skupinkou, a že se vrátí až v neděli večer. Jakubova skupinka tedy pojede až po večerní mši svaté. Neboť se ale Lucce, narozdíl od Jakuba, nechtělo jet za tmy, dal jim Jakub klíče a Lucka, Pavel, Jana a Marek vyjeli v neděli po obědě. Aby byl zmatek úplný, ozvala se v neděli odpoledne Luisa, že se vrátí až v pondělí ráno. Prosby ani hrozby nepomáhaly, Luisa si stála na svém. Tak večer jeli jen tři. Jakub, Hanka a Madla. Po krátké zastávce u Madly na chatě a u bezinky jsme po dvaadvacáté hodině dojeli do Stach. Cesta nás zmohla natolik, že jsme šli spát relativně brzy (ve dvě ráno).

Vstávali jsme po desáté hodině a děkovali Lucce s Janou, že vstaly dřív a připravily snídani. Po ní se Pavel, Lucka, Jana a Marek vypravili na běžkách na Kvildu. Madla s Hankou zatím sepsaly seznam na nákup a Jakub (s odborným dohledem Marií) odjel do Vimperku nakoupit. Jaké bylo Hančino překvapení, když se za dvě hodiny vrátili a kromě nákupu vezli i eternit na opravu střechy mlýna. Náklad jsme vyložili a Jakub jel pro druhou dávku eternitu (tentokrát sám) a poručil si dobrý oběd, až se vrátí. Ten jsme mu samozřejmě neodepřely.

V 16.00 přijela Luisa, a tak nás po návratu běžkařů bylo přesně osm. Hanka vytáhla Luisu a Madlu na procházku, ale než za nimi stačily zapadnout dveře, připojil se k nim Jakub se dvěma boby, a že se půjde někam bobovat. Na stráni se nám příliš nedařilo, tak jsme šli na sjezdovku. Jeli jsme ji natřikrát (Luisa s Hankou načtyřikrát. Luisa vystoupila za jízdy, protože Hanka si chtěla prohlédnout okolní les). Po úspěšném sjezdu jsme se vrátili do mlýna, na dobrou večeři. Po ní jsme si hráli na mafii. Tři kola nám zabrala mnoho času, zvláště když někteří jedinci (jako třeba Pavel) rozvířili diskusi nad smyslem této hry. Taky za to byl zabit. Spát jsme šli dlouho po půlnoci.

Jakub, Luisa, Hanka a Madla měli tendence prohlédnout si zblízka běžkařskou trasu Churáňov - Kašperské Hory. Počítalo se ovšem pouze s cestou tam a nikoliv již s cestou zpět. Tedy, na běžkách. Proto se za námi měla vydat Jana s autem. Všichni jsme měli být v Kašperkách u kostela v pět hodin. Vzali jsme si tedy běžky a vyrazili. Při čekání na lanovku jsme potkali druhou čtveřici, holdující sjezdovkám. Sérii padání úspěšně zahájily Luisa a Hanka již při výstupu z lanovky (taky s běžkami na nohou), ale největší rekord vytvořila Marie. I když nikdo jí nemá co závidět. Luisa se důvěrně seznámila s jedním prudším kopcem, stejně jako i Hanka později, jejíž kolena si zopakovala Brtníky (až na to, že tentokrát je měla modřinovitá a ne krvavá). Jakub nezůstal pozadu a na konci jednoho dlouhého kopce se schoval za kámen s foťákem v ruce a s výkřiky: "Spadni, spadni!" Odpovědí mu byl pouze vyplazený jazyk. Když se k nám pak chtěl připojit, doplatil na své výkřiky a na způsob brždění o strom (myslím, že to byl smrk). Po několikerém sundavání a opětovném nandavání běžek jsme je za Popelnou definitivně ssundali a nesli na ramenou. Cestou jsme se zastavili u obory, kde údajně přebývají bizoni, ale nám se je poštěstilo uvidět až po nějaké době a to ještě z protilehlé stráně. Do Kašperek jsme přišli pouze o půl hodiny později, takže Jana tam ještě byla. Do mlýna jsme se vrátili živí a zdraví, ale pár minut po našem návratu nás Pavel, Lucka a Jana opustili. Zbylo nás pět.

Vstávalo se asi ve 12.45, a to ještě proto, že nás Madla začala budit a výhrůžkami nás vytáhla z postele. Po "snídani" jsme vypravili na pěší procházku na Klostermannovy skály.

Zastavovali jsme se u každé cedule naučné stezky, usoudili, že je dobře, že jsme nejeli na běžkách (moc sněhu tam nebylo) a vzájemně porovnávali svá zranění na kolenou (Hanka s přehledem vedla, jak je její dobrou tradicí). Do mlýna jsme se vrátili již klasicky za tmy a uvařili si večeři.

Pak někdo dostal geniální nápad zopakovat bobování a sáňkování na sjezdovce. Všichni byli pro, až na Hanku, která se rozhodla pro teplo a bezpečí mlýna, než pro zimu, mokro a nebezpečí sjezdovky. Ti čtyři si tedy vzali auto (!) a využívajíce přítomnosti dvou řidičů (Jakuba a Marie), vozili se dolů (na bobech a na sáňkách) i nahoru (autem). Sjezdovku sjeli celkem šestkrát a někteří jedinci se za tu dobu důvěrně seznámili s okolními lesy, případně vytvářeli nové průseky. Čtveřice bobistů se vrátila přesně (!) na čas, jenž jim Hanka určila pro návrat (asi půl jedenácté) a silvestrovský program mohl začít. Madle jsme představili Fuskovic rodinu, ke slovu přišla i Jasmínka, během pár vteřin jsme rozmotali dva "Gordické uzle" (bylo by to na Guinessovu knihu rekordů, kdyby nás nebylo jen pět), házeli kostkou o jeden výborný broskvový kompot (chudák Jakub ho téměř ani neochutnal a přitom to byl jeho nápad) a před půlnocí jsme se dokonce i chvíli modlili!

Odbila půlnoc, my se pomodlili modlitbu "Anděl Páně" a vyběhli ven. K množství rachejtlí na obzoru se brzy přidali i naše (trochu začouzená stěna mlýna se dá lehce vygumovat). Jakub otevřel šampaňské, ale ve chvíli, kdy jsme si přiťukli se mu jeho sklenička rozpadla v rukou. Naštěstí má hodné "spolusourozence", díky kterým o novoroční přípitek přeci jenom nepřišel. Po půlnoci jsme hráli různé hry, až Luisa (a potom po ní i Hanka) předvedla jedno malé kouzlo na telepatii. Největší vytrvalci (Jakub, Luisa a Hanka) šli spát asi v sedm hodin nového roku.

Opět nás musela burcovat Marie (tradičně až po poledni, tudíž jsme vstávání v tento čas nazvali "novoroční jitro") s tím, že jsme ještě přede mší svatou v Srní chtěli jít na procházku. Neochotně jsme opustili vyhřátá místečka a po snídani se vydali na cestu do Srní.

V Čeňkově pile jsme zastavili a přemýšleli, jaký okruh pro pěší túru zvolíme. Čeňkova pila - Antýgl - Srní a tam mše nebo naopak. Díky nedostatku času jsme zvolili druhou variantu a pokračovali v jízdě do Srní. Přede mší jsme ještě zaskočili do blízké restaurace na polévku (ta byla po zhlédnutí jídelního lístku změněna na guláš). Mše končila před pátou a my se konečně vypravili na výlet. Už se sice stmívalo, ale nás bylo víc (nebáli jsme se vlka nic) a taky jsme měli baterku. Šli jsme temným lesem husím pochodem držíce se za ruce, jen Madla se separovala (což neměla dělat, měla by méně modřin). K soutoku Vydry a Křemelné, tedy začátku řeky Otavy, tedy k místu zvanému Čeňkova pila jsme došli okolo půl osmé. Zatímco šel Jakub do Srní pro auto, zbytek výpravy zapadl do hostince. Jakuba jsme se dočkali relativně brzo a do mlýna jsme dojeli kolem jedenácté.

Kluci slíbili uvařit večeři, a tak je dívky zanechaly v kuchyni a šly si odpočinout. Těsně před půlnocí je vyrušil Jakub (Luisu z učení, Madlu a Hanku ze spaní) a zval je k večeři. Vrchní číšník (Jakub) nám představil hlavního kuchaře (Marka) a oba nám popřáli dobrou chuť. Polévka, i obě pizzy "Makubo" byly výborné, kořeněné navíc neustálým rozesmíváním od kluků (Jakub poznámkami a neustálými řečmi, Marek svými výrazy a způsoby).

Dojedli jsme večeři a ospalý Marek odešel na kutě. Brzy ho následovala i Madla a v kuchyni jsme osaměli opět jen tři. Jakub s Luisou začali (po hodinové hádce nad Mentoskem) mít tendence zopakovat poslední noc v Brtníkách. Hanku přibrali do party a jali se vymýšlet kanadské žertíky na své spící "spolusourozence". Mour jsme tentokrát neměli k dispozici, avšak v dosahu bylo jakési odporné mazadlo, s nímž Jakub mazal soukromou elektrárnu za mlýnem. Tímto mazadlem byly namazány Mariiny pantofle a hřeben na vlasy. Markovi jsme dali vajíčko do ponožky a Jakub ho pak zabalil do koberce. Navíc jsme Madle namočili kartáček na zuby do pomazánkového másla s křenem a Markovi do soli. Do kamen byla strčena panenka a na ní škraboška malé indiánky, jako malé překvapení pro toho, kdo bude zatápět (většinou to byla Madla!). Spokojeně jsme se rozešli do svých postýlek. Okolo sedmé ráno však Hanku vzbudila Marie, která chtěla vědět, kdo jí udělala s botama. Po několika minutách tvrdého výslechu - otázek typu: "Kdo to byl?" a odpovědí: "Nech mě, chci spát!" si Madla vzala Hančiny bačkory a opustila místnost. Hanka rychle probudila Luisu a schovaly Marii hřeben. Marie se vrátila za dlouhou dobu, ale jako první vešla ke klukům. Pak vtrhla i k holkám a následovala studená sprcha. Zatímco se Marie uložila k přerušenému spánku, sešli se ti tři provinilci v kuchyni a zahlazovali ostatní stopy "kanady".

Před polednem nás Marie opět probudila, tentokrát příjemnějším způsobem. Posnídali jsme, poklidili, poobědvali a hlavně jsme pozorovali Marka. Ten nás ale všechny překvapil. Po snídani odešel nahoru balit a Jakub nám prozradil, že si toho koberce vůbec nevšiml. Prý ho na "novoroční ráno" složil a položil vedle postele. Potom, když se oblékal vzal prý do ruky jednu ponožku (k ní patřila ta s tím vajíčkem), přičichl a odložil ji. V tu chvíli se rozletěly dveře kuchyně a dovnitř vtrhl Marek. V jedné ruce ponožku, v druhé vajíčko a zařval: "Kdo to byl?" Odpovědí mu byl pouze smích. Když zjistil, že v tomto stavu mu nikdo nejsme schopen odpovědět, vzal usmířen do ruky kartáček na zuby a začal si je čistit. Jaké bylo naše zděšení. Markův kartáček byl úplně jiný, než který jsme mu nasolili! Z kanadských žertíků se nám vyvedl pouze jeden a to, když Marie objevila škrabošku a panenku v kamnech. Dost dobře jsme to ovšem nemohli vychutnat, neboť když Marie zatápěla, měli jsme všichni půlnoc.

Po úklidu, obědě a vysvětlení všech zlomyslnin, jsme si vyšli na menší výlet k jezírku "U Kyzu". Pěšky. Cestou tam i zpět jsme po sobě házeli sněhem (hlavně na jezírku, tam jsme se dokonce klouzali po ledě!). Do mlýna jsme přišli asi v sedm a prakticky ihned jsme vyjeli do Prahy. Domů jsme se všichni dostali živí a zdraví.

zpět na index

do galerie