|
Stejně jako loni dohrála na konci mše sv. hudební skupinka jednu písničku (obvykle hraje dvě)
a Jakub a Lukáš již odhodili své nástroje (Honza neměl co odhazovat, ale připojil se k nim), sebrali své
pomlázky a vyřítili se před kostel stejně jako veškeré zastoupení silnější poloviny lidstva, co bylo v
kostele. (Jakub ještě přes rameno prohodil, že pokud si chceme zahrát tu poslední písničku, klidně
můžem, ale samy.) Za nějakou dobu byly slyšet podezřelé zvuky a všem děvčatům tuhla krev v žilách.
A měla proč. Když jsme se po nějaké době odvážily opustit bezpečí kostela, vrhli se na nás kluci jak
smečka psů (a některé z nás si pro jistotu ještě přidrželi). Nakonec se kluci přeci jenom vyřádili (hlavně
ti malí) a tak jsme mohli začít mluvit o něčem normálním. Akorát Jakub (s pomlázkou z loňska -
poloviční a rozpletenou) musel ještě pomlázkovat, a protože už vyčerpal všechny známé, všímal si i
cizinek. A to doslova a do písmene. Neuvědomil si totiž, že ta mladá žena s kočárkem je skutečně
cizinka a na druhém chodníku má manžela. Zbylo nás před kostelem již velmi málo a Vladimír se
trochu zlomyslně ptal, kdo jde na výlet kromě Jakuba, Gabriely, a Hanky. Přidal se k nám ještě Honza
a Marek. Pak přišel Jakub s tím, že se hodně lidí tvářilo velmi divně na cíl naší cesty (Skalka u Mníšku
pod Brdy), tak že prý změnil trasu. My to odsouhlasili a vydali se konečně na cestu.
|
|
Na nádraží se Gabriele povedlo Jakuba obrat o jeho pomlázku a Hanka zlikvidovala Honzovu
pomlázku. Do vlaku jsme se nakonec dostali (včas!) a dokonce jsme se i posadili. I když se od nás
kluci stranili, protože jsme vlastnili pomlázku. O zpestření se nám postarala jakási jehovistka, která se
nás snažila „obrátit na víru pravou“, ale jaksi bez úspěchu. Vystoupili jsme v Králově Dvoře a vydali se
zdolat vzdálený vrch zvaný Děd. Před tím jsme se však museli jakýmkoli způsobem dostat na druhou
stranu dálnice. Nakonec jsme zvolili podlezení rourou od odpadu. Na druhé straně jsme (za flétnového
doprovodu Gabriely a Hanky) časem šťastně nalezli turistickou značku a jali se stoupati na Děd. Sešli
jsme se až nahoře a po malém odpočinku jsme dobyli tamní rozhlednu. Gabriela s Hankou si opět
vyndali své flétny a zkoušely akustiku malé kapličky v přízemí a nahoře na rozhledně si hraním
zpříjemňovaly vyhlídku.
|
|
Byl akorát čas na oběd, a tak jsme vyndali své svačinky. Kluci vykoledovaná vajíčka. Jakub
měl s sebou pouze tři, z nichž k jídlu bylo pouze jedno. První se mu rozsypalo pod rukama (není divu,
když bylo plné mouky), druhé bylo dobré a třetí mělo takovou zvláštní vůni. Uprostřed svačinky nás
vyrušila skupina lidí, které ono Jakubovo moučné vajíčko velmi zaujalo a později se přiřítila horda
skautíků. My zaveleli na ústup a vydali se dolů.
|
|
Na úpatí byly sice tendence opustit značku, ale jelikož jsme již nějakou dobu šli po okraji mapy
a tímto odkloněním, bychom se na mapě již nemohli sledovat vůbec, zůstali jsme značce věrní. Další
odpočinek jsme zvolili u cesty na louce, kde se velmi dobře válely sudy (po Gabriele a Hance to zkusil
Jakub, ale nějak si špatně vyměřil cestu) a hrály různé hry (např. velmi aktuální pukavec). Po několika
hodinách jsme se zvedli a vydali se na cestu. Ale co se nestalo. Cestou jsme spatřili fotbalové hřiště.
Pochopitelně se odhlasovala další přestávka a s jakýmsi umělohmotným oranžovým malým
soudečkem jsme hráli kopanou a tak podobně. Pak už nám to do Nižbora netrvalo dlouho a tak jsme, s
přestupem v Berouně, dorazili do Prahy asi v půl deváté.
|