|
Chvála Otci Ondřejovi a farní radě, kteří moudře zrušili mše jako v neděli a místo toho byly mše
jako v sobotu, tudíž v 7.30 ráno a v 16.30 večer. Je pochopitelné, že na ranní se nás sešlo jen velmi málo.
Hlavně ti, kteří šli na výlet, pak ti, kteří s námi na výlet nešli a přišli jen proto, aby nás děvčata mohli
seřezat. Takže Hanka a Gabriela by byly odnesly divé choutky pánů z hudební skupinky samy, kdyby
naštěstí kluci nešli koledovat i po (tenkrát) spřátelených rodinách. Zatímco byli pánové pryč, přišla Lída,
takže jsme na výlet byli už čtyři. Volali jsme ještě Luise, vzbudili ji a strašlivě ji vynadali, kde je, že za půl
hodiny nám jede autobus z „Kulaťáku“. Na Vojtu (který šel také mrzačit spolusestry) jsme už nečekali a šli
na metro. Tam nás ovšem dohonili Vojta s Lukášem a Hanka s Vaškem a s ostatními cestujícími jen
pobaveně přihlíželi, jak honí Lídu po celém nástupišti. Autobus nám samozřejmě ujel, ale zato jsme se
potkali s Luisou. A bylo nás pět. Vojta, Vašek, Hanka, Lída a Luisa. A jeli jsme na Okoř.
|
|
Šli jsme pěšky, dlouho a Hanka s Vojtou si krátili cestu dohadováním se, kde bydlí Vladimír.
Hanka se marně snažila přesvědčit Vojtu, že v Horoměřicích, Vojta se stejně marně pokoušel přesvědčit,
Hanku, že v Tuchoměřicích. Tam jsme také zamotali hlavu několika lidem dotazy, zda je tam někde
Družstevní, samozřejmě, že není. Prohlídli jsme si místní vepřín (i když tam místo prasátek byly jenom
kravičky – škoda, že s námi nebyla Lucka) a šli jsme vesele dál. Okolo poledního jsme se usídlili na menší
skalce kdesi v polích, pomodlili se Anděl Páně a naobědvali se. Co jiného než vajíčka, díky kterým byly
velké boje, neb Vojta se nechtěl a nechtěl obětovat a darovat své poslední vykoledované vajíčko Lídě a
Luisa se s námi chtě nechtě dělila o svou čtvrtku chleba. Po obědě si všichni kromě Vaška opakovali
Morseovu abecedu (neměli jsme ale praporky, tak nás to brzy přestalo bavit).
|
|
Na Okoř jsem došli živí a celí, což je zázrak, a velmi jsme se těšili na prohlídku. Paní průvodkyně
z nás byla velmi nervózní, neustále nás okřikovala, ať tam nechodíme a tam taky ne, že se tam někomu
něco stalo a tamhle taky, málem nás nechtěla pustit ani po cestě (ale trochu jinam, než se šlo) a celou
prohlídku nám četla z listu. Potom strašlivě vynadala nějaké mládeži, která se na hrad vyšplhala z druhé
strany (na otázku jak se tam dostali odpovídali: přece po cestě) a chtěla na ně volat policii (netuše, že
policie je přítomna). Jít do věže nám taky nedovolila, avšak dobrých deset minut mluvila pouze o tom, jak
je ta věž gotická, a že to je vidět na první pohled, ten styl, a že na románský to je příliš mladé a na baroko
či renesanci příliš staré, zkrátka a dobře jsme byli rádi, když si nás na chvíli přestala všímat a mohli jsme
prozkoumat starou studnu a okolní stavby a pak opustit hradní prostory. Po namáhavé prohlídce jsme se
potřebovali osvěžit a hlavně vzpamatovat, k čemuž byla určena hospůdka vedle hradní brány. Snažili
jsme se Luisu naučit vyhazovat a chytat tácky na pivo (oblíbená Hančina hra, kterou jí po delší době tvrdě
zatrhli tím, že jí sebrali všechny tácky), Vojta chtěl vědět, co ten pán u druhého stolu kouří za dýmku a
Lída s Hankou se mu nabízely, že to půjdou zjistit. Nakonec šla Lída (za kytičku), protože Vojta prohlásil,
že se s Hankou sázet nebude, ta že je schopná všeho. (Ten pán kouřil tabák z divokého manga.) Cesta
nás vedla lesíkem, kde Vojta splnil svůj slib a dal Lídě blatouch (když jsme později přecházeli přes potok,
chtěl po ní, aby tu kytičku namočila a rozhoupal klády, na kterých jsme stály) a pak prohlásil, že bychom si
měli pospíšit, protože potřebuje být brzy v Praze. Tak jsme zrychlili, načež Hanka s Vaškem zjistili, že jdou
sami a ostatní se flákají kdesi kilometry za nimi. Vlak bychom nakonec asi stihli, ale nějak se nám
nechtělo běžet. Tak jsme Vojtovi zamávali a šli na návštěvu k Petrovi (= Vojtův a Vaškův bratr).
|
|
U Petra a Terezky jsme se osušili, zahřáli a pak šli opět na nádraží. Vašek sice chvíli postrádal
své hodinky, neb zapomněl, že jeho malý synovec je věnoval Hance, ale vlak jsme přeci jenom stihli.
V Kralupech nad Vltavou jsme měli asi hodinu na přestup, a tak jsme obdivovali pěknou nádražní halu,
spořádali zbytek našich zásob a Vašek uzmul Hance klíče, takže se o ně honili (a bavili tak celé nádraží) a
Lída s Luisou se raději tvářily, že k nim nepatří. Vašek poněkud podcenil kluzkost svých podrážek a
nádražní haly a neměl Hanku honit – ušetřil by si pád na záda. Do Prahy jsme naštěstí dojeli živí a zdraví,
na Masaryčce jsme sice málem ztratili Vaška, který se jaksi zapomněl ve vlaku, ale naštěstí jen málem.
|