zpět na index

V sobotu jsem se sešli na hlavním nádraží u pokladny č. 10. Na určeném místě nás v 10.30 bylo šest: Marie, Lydie, Lucka, Hanka, Víťa a Vlasta. Naši malou společnost doplňovaly tři kytary.

Na nástupišti jsme byli nemile překvapeni zjištěním, že dobrá čtvrtina Prahy se rozhodla odjet z krásného hlavního města. A naším směrem! Vtěsnali jsem se do uličky a po usazení baťohů i nás samotných nás kluci opustili. Cesta probíhala celkem klidně, až na to, že nás neustále obtěžovaly nějaké dobré duše, které se chtěly dostat na WC nebo požadovaly, abychom něco zahrály na kytary. Popřípadě obojí. Naštěstí jsme do Brandýsa dorazili beze ztrát na těle i na zavazadlech.

Faru jsme nalezli snadno a po prohlídce jsme byli spokojeni. Měli jsme pro sebe celé první patro - dva prostorné pokoje, salónek, dostatečně velká kuchyně i jídelna. Zlatými hřeby byly: jeden starodávný klavír (pocházející z minulého století a od té doby neladěný), několik ovcí (chované na jedné ze tří zahrad) a dvě velmi přítulné kočky (Víťa si je "oblíbil" natolik, že po nich dokonce i uklízel.

Po zabydlení jsme se vydali na procházku. Cíl - koupaliště. První a jediný svod byl asi v půlčičce cesty. Probíhaly právě závody požárníků. Tam se od nás zrádně oddělil malý Soptík Víťa, fascinován požárníky a požárnicemi, jak běhají a stříkají vodou. Nás pět pokračovalo dále, k vodě netekoucí. Přestože byla voda studená, namočili jsme se a dokonce i rozmočili. S Víťou jsme se sešli až před farou.

Při snídani zazvonil telefon, a protože páter odejel načerpat síly na týden s námi, šla ho zvednout Lydie. Volali salesiáni, že tedy přijedou v těch 15.00 na ty exercicie. Nebylo to příjemné překvapení. V 15.00 skutečně salesiáni přijeli a byli překvapeni stejně jako my. Naštěstí byli velmi vstřícní a jednání o programu, abychom se vzájemně nepobili v kuchyni, jídelně apod. dopadlo dobře. My jsme přijaly kluky do "skladu krásy" (ne, že by jim to bylo něco platné) a salesiány jsme umístili do "mužské záležitosti".

Po vyřízení všech formalit jsme se šli vyřídit na místní zříceninu jakéhosi hradu. Večer přišla místní Bibiána s řešením - volnou farou u Vysokého Mýta. Po dlouhé diskusi, kdy se jednalo o tom, která skupina zvedne kotvy a přestěhuje, byly salesiáni našimi argumenty tak unaveni, že souhlasili s odsunem.

Ráno se naše skupina, rozšířená o Jirku, "překvápko" Daniela a Hanežku, vydala do okolí Brandýsa. Cestu nám zkřížila mašinka přijíždějící na čtvrtou kolej z Chocně. Objevili jsme velmi vysoké skály, které se hrozivě tyčily v lese nad Orlicí. Přesto se našli odvážlivci, kteří se na ně dobrovolně prodrali z přiléhajícího kopce - Vlasta, Jirka a Marie.

Na oběd jsme se vrátili na faru (očistili od klíšťat) a vydali se ke vzdáleným rybníkům v naději, že se vykoupeme. Na faře zůstala Hanka, jež byla pověřena počkat na salesiány a vyexpedovat je. Mezitím se výprava učila plavat od Víťova Nového zákona, hrála si na bahňáky a cestou zpět si trochu zastopovala.

Hned po budíčku nám Lydie oznámila, že vzhledem k brzkému odjezdu vlaku (v 9.17) se musíme rychle nasnídat, aby nám vlak neujel. Při snídani nás přepadl páter, že prý je dole nějaký kluk, který se úporně shání po salesiánech. Lydie šla pro jistotu dolů, protože salesiáni čekali už jenom dvě dívky. Vrátila se asi za deset minut, rozesmátá jak letošní počasí: " Ten kluk byl opravdu od salesiánů a tak jsme ho vyexpedovali. Když tu šel kolem nějaký pán a říkal, že nám na zahradě spí nějaký bezdomovec. Tak jsem se tam šla podívat a pod stromem ve spacáku spal Jakub!" Všichni jsme se vrhli k oknům. "Ale tady ne. Na zahradě u ovcí!" Jakuba jsme uvítali halasným pokřikem a dali mu deset minut na snídani. Pak jsme vyrazili na nádraží.

Vlakem jsme se přepravili do České Třebové, odkud jsme vyšli na pěší pouť do Litomyšle. Ale již za Českou Třebovou došlo k rozchodu. Jakub, Víťa a obě Hanky se vzbouřili, že po žluté nepůjdou a soukromničili si na zelené. Šestičlenný zbytek pokračoval po silnici. Opět jsme se sešli na hřbitově, kde bylo nalezeno místo odpočinku (posledního). Po nějaké době se nám podařilo zabloudit (přestože mezi námi byli skauti a měli jsme asi tři mapy - možná právě proto) a vyčerpáni jsme opět padli na zelenou trávu. Zde, u průzračného potůčku nám další cestu popsali domorodci. A skutečně. Vybaveni slunečníkem z lopuchu jsme brzy objevili městečko a v něm autobusovou zastávku. Pro obveselení místních obyvatel jsme si krátili dlouhé čekání hrou gordický uzel. Žel, autobus přijel dřív, než jsme ho rozmotali.

Před prohlídkou zámku Litomyšl jsme měli necelou hodinu a tak jsme se rozprchli po nejbližším okolí. Prohlídka začala v zámeckém divadle, kde někteří vyšvihli na šlechtice a někteří zůstali měšťany. Pak už jsme se dělili jen na "soušku čitelku" Lydii a "žáčky". Je nutno dodat, že souška s námi měla mnoho práce, protože my byli velmi zlobivá třída.

Pospíchali jsme na vlak, ale přesto jsme se zastavili v trafice a potom se nám ztratil Jirka s Jakubem. Zlákala je jízdní kola. Odpustilo se jim, až když nás dohonili se zmrzlinami v rukou. Opět jsme se proměnili ve zlobivou třídu a Lydie měla moc práce, aby nás od sebe odtrhla. Cesta vlakem naštěstí dopadla dobře, i když se k nám někteří odmítli hlásit.

Večer jsme měli v úmyslu vypálit Brandýs nad Orlicí. Proto jsme byli dopoledne ochotni pomáhat páterovi přenášet malou hromádku prken. Do práce jsme se vrhli s nadšením (kromě Madly a Lucky, věnující se vaření) podle hesla s chutí do toho a je to hotovo. Záhy jsme však zjistili, že těch pár prken nám dá zabrat celé dopoledne a část odpoledne. Při práci jsme sváděli bitvy mezi sebou i s ovcemi, které nás neustále oblažovaly svou přítomností (hlavně při svačině).

Po obědě a zaslouženém odpočinku se děvčata a jejich "ochranka" Jakub vydali do lesa na dříví a kluci se obětovali a opět skládali prkna. Po těžké práci si mužská polovina poručila osvěžení (pivo), které jim vděčná děvčata samozřejmě přinesla. V podvečer jsme se vypravili na mši, a protože pršelo, byl večerní oheň přeložen na čtvrtek a místo něj jsme si hráli.

Po snídani a DTCH jsme se vyfotili (abychom měli společnou fotku) a vydali se hrát si na kopec do lesa. Na faře jsme zanechali Lydii a Daniela, aby nám uvařili oběd. Vrátili jsme se v poledne, vyhladovělí jako vlci.

Oběd byl výborný a po siestě jsme si šli opět hrát. Tentokrát ne do lesa, ale na pole. Hrátky skončili předčasně, neboť v zápalu hry frisbee (první družstvo tvořil Jakub se svým dívčím harémem a druhé Marie, ale s harémem klučičím) se Jirkovi rozbily brýle. Naštěstí bez nich vidí, tudíž se večer mohl zúčastnit večerního posezeníčka u ohně. Madla nám laskavě prodloužila večerku. Takže jsme šli spát až o půlnoci (a u některých to ještě není jisté).

Ráno jsme byli všichni tací unavení. Navíc jsme zjistili, že nás opustil Vlasta. Přes všechny špatné zprávy jsme se nakonec vzchopili a kluci s Hankou se pustili do pálení odpadků, zatímco se zbytek děvčat věnoval kuchyni či jiné práci.

U schodů do zahrady byla těžká kamenná koule (odhad 50 kg), a když někdo neměl co dělal, kopl si do ní. Kulička se skutálela až dolů a bořila kamennou zídku. Potom si ji ten dotyčný opět vykopával nahoru. Hlavními Sysify byli: Jakub, Víťa, Vlasta a Hanka

Po obědě nás páter opět zapřáhl do práce a opět jsme přenášeli prkna. Po přenesení všech shnilotin jsme se (bez Dana, který odjížděl) vydali na 16ti-kilometrovou procházku. Jakub, Lucka a obě Hanky se chtěli trhnout a jít na Potštejn, ale když nedostali tatranky, vzdaly se svého úmyslu. Povstání bylo potlačeno.

Po návratu na faru se některé dobré duše věnovaly přípravě večeře, zatímco byl mezi oběma Hankama, Luckou, Jakubem a Víťou sveden boj o plyšáka. Po prohrané bitvě si chtěl Jakub, podporován Jirkou, obnovit sebevědomí a ukradl Hance jejího plyšáka. V zápalu boje se sice roztrhl jeden péřový polštář a Hance málem tekla červená (z nosu), ale jinak to všichni přežili ve zdraví. Dokonce i ten plyšák.

Po večeři šel znavený Víťa spát a my přesídlili ze salónku do jídelny a hráli na kytaru. Po večerce utvořila děvčata kecací kroužek a mluvila tak hlasitě, že na ně Jakub s Jirkou přišli. Víťa spal naštěstí moc tvrdě. Ve skutečnosti si Jakub zapomněl vodu po holení, a tak mu přeochotná Hanežka půjčila růžové Fa.

Když jsme se ráno probudili, zjistili jsme, že je nás opět o jednoho míň. Tentokrát se ztratil Jakub. My jsme se pustili do úklidu fary i kostela a odpoledne jsme se vydali na cestu domů. Ovšem - Jirka odjížděl až večer a to na opačnou stranu a Víťa, než by jel s děvčaty sám, to vzdal a počkal si na další vlak. Přesto byla cesta vlakem (opět v uličce na baťozích) veselá a do Prahy se dojelo v pořádku.Zapomněli jsme ovšem zápis do místní kroniky, a proto to Jirka večer zachraňoval.

zpět na index