Brtníky u Rumburku 1997

Oficiální sraz byl na Hlavním nádraží, v 8.24 ráno. Avšak po noci plné telefonátů jsme se sešli na Andělu v metru (Hanka, Luisa, Hanežka, Vlasta, Jakub s dvanáctistrunkou Jasmínkou) v 8.00. Na Hlavním nádraží jsme přibrali už jen Lucku.

Na několikahodinové cestě jsme obdivovali Jasmínku jak dobře přežila prázdniny, navzájem si nabízeli svačiny (kdo měl) a pití. Nejštědřejší byl Jakub, jenž nabízel Colu, kterou před otevřením pořádně protřepal. Podobně i později, kdy si s Vlastou otevřeli pivo a postavili ho tak šikovně, že polilo okolo sedící a Hanežka se nahlas pohoršovala, cože to jsme za pražské katolické společenství, že se roztahujeme v polovině vagónu.

Okolo půl třetí jsme dorazili do Brtníků a začali hledat faru. Tu jsme úspěšně nenašli, ale zato jsme objevili domov sestřiček. Po obdržení klíčů nám bylo řečeno, že faru jsme minuli cestou z nádraží, a že to je onen nevzhledný dům, o kterém jsme původně žertovali, že to bude fara. Ubytovali jsme se, někdo se vydal na obhlídku, jiné začaly vařit, ale všichni jsme se jednomyslně shodli, že tou nejlepší věcí na faře je pingpongový stůl. Po obědě jsme se vypravili na krátký výlet po kolejích. Potkali jsme stádo krav a okouzlený Vlasta se rozhodl zlepšit jejich životní podmínky. Leč nezdařilo se. Těsně před večeří (při níž si Hanka nahamounila do polévky půlkilovku soli) se k nám přidal František Sadílek. Kluci s Hankou a Luisou se přemístili do místní hospůdky a po jejich návratu (a po nešporách) se šlo spát.

Ráno jsme se mírně zdrželi (donutit některá individua opustit spacák je skutečně umění), a tak následoval ranní běh na nádraží. Kluci tam doběhli jako první, drželi vlak a společně s průvodčím nás se zlomyslným úsměvem popoháněli.

V Rumburku jsme původně zamýšleli potloukati se hodinu po městě. Naštěstí Hanežka nahlas uvažovala o pravděpodobnosti nalezení kostela, čímž si vysloužila pozornost jakéhosi mladíka. Ten se nám potom celou hodinu věnoval, seznámil nás s jedním ze dvou rumburských farářů a po mši ještě s klukem, který byl na civilce v místní Loretě. Díky této naší nové známosti jsme měli individuální prohlídku jedné z nejsevernějších Loret v Evropě a přilehlého bývalého klášterního kostela.

Po návratu do Brtníků nás František vytáhl na růžencovou procházku, jež se pak změnila v krutou šiškovou bitvu - kluci proti holkám (o výsledku se raději nebudu zmiňovat, neboť si nehodlám znepřátelit ani jeden tábor). Do vesnice jsme se vraceli za deště (o němž Jakub neustále tvrdil, že se nám vyhne). Někteří nevydrželi dotírající kapky a ukryli se do bezpečí fary. Jakub, Vlasta, Luisa a Hanka se na hřišti věnovali základům hry frisbee. Prudký déšť, hřmění a blesky nemohli narušit radost ze hry. Večerní nešpory byly opět spíše noční. Vlasta nás rozveseloval vzpomínkami na vojnu a vyprávěním hororů, jež doprovázel živou gestikulací. Uběhla půlnoc a my ještě stále seděli kolem stolu a hádali hádanky a povídali si, až jsme usoudili, že pokud chceme zítra vyrazit na vandr, měli bychom jít spát.

Ráno (spíše dopoledne) se usneslo, že by se mohlo dojít nakoupit, abychom na vandru nezemřeli hlady. Hanky se proto vydaly na objevitelskou cestu po Brtníkách. Zjistily nemilou zprávu, že všechny obchody jsou již zavřeny. Nepříjemné zjištění částečně zmírnilo pozvání místních karbaníků na pivo. Z důvodů nedostatku zásob a obchodů jsme vyslali Luisu a Vlastu do Rumburku nakoupit.

Na cestu jsme vyrazili po obědě, asi ve čtyři hodiny (odpolední). Po prvním kilometru byla objevena hospůdka v obci Kopec (stávající v údolí) a odhlasována přestávka. Po občerstvení se šlo dál kolem mnoha zajímavostech, mimo jiné i kolem vězení, ve kterém málem skončil Jakub jakožto vězeň (naneštěstí nešly zavřít dveře). Ve velmi pozdním odpoledni jsme vyšli několik menších kopců a posléze našli Hadí pramen. Tam seděl jakýsi člověk a večeřel. My se zotavili, pouštěli po vodě klacíky, až jsme asi po půlhodině toto pohostinné místo opustili (k úlevě onoho večeřícího člověka). Čekali nás ještě dva až tři kilometry k Černé bráně. Tím černější, že už byla tma. Po večeři se Jasmínka vrátila k Jakubovi a my strávili příjemný večer (noc) pod hvězdami.

Jak se začalo stávati naším "dobrým" zvykem, vstávali jsme okolo desáté hodiny dopolední. Dvě bílé vrány byli František a Vlasta, kteří již nemohli vydržet dotírající žízeň a vydali se nazpět k Hadímu prameni pro vodu (ne, že by u Černé skály nebyla voda, to ne, tekl tam dokonce potok, ale kdo by pil z potoka, že?!?). Při snídani nastalo těžké dilema. Máme jít po modré značce nebo si máme ušetřit kilometry tím, že půjdeme potokem Křinicí (= státní hranice s Německem)? Modrá značka byla nakonec jednomyslně zamítnuta a my se začali připravovat na cestu.

Voda byla tak příjemně studená, že jsme (pokud byla možnost) šli raději po břehu (po českém i po německém). V místě největší české divočiny jsme objevili úžasnou věc. Věže a vížky z kamenů. Odvážně jsme se pustili do stavby. Nejprve byla tendence postavit jednu věž za nás za všechny. Ale pak si každý soukromničil na svém (kromě dvou koaličních partnerů - Luisa s Luckou a František s Vlastou). Všem se věžičky povedly, akorát Jakubovi stále ta jeho padala na nohy. Když si jí konečně stabilizoval, šli jsme dál.

Až jsme došli k tůni. Voda sice byla odporně ledová, ale to nám nebránilo v naší touze se vykoupat. Pak se Vlasta a Hanežka prozradili, že jsou vlastně vodníci na odpočinku a začali nás topit. To jsme si ovšem nenechali líbit a rozpoutala se krutá bahňová bitva. Nakonec našel odvahu vlézt do vody i František a po něm i Jakub. To už by nás od sebe nerozeznal vůbec nikdo. Sedm černých postav se zelenými vlasy. "Budeme strašit turisty!" Řečeno, uděláno. Přesunuli jsme se o několik metrů dál na břeh na bílý jemný písek. Došli jsme sice ke zjištění, že nás ten písek od bahna spíše omývá, ale nám už to bylo jedno. Spokojeně jsme se zavrtali do písku a čekali. Nejprve marně. Ovšem za nějakou dobu bylo uznáno za pravé přísloví "kdo si počká, ten se dočká". Okolo šel nějaký starší německý pár s foťákem. Po menším nedorozumění si nás k oboustranné spokojenosti vyfotili. My si řekli, že by nám menší koupel neuškodila, a proto jsme se vrátili do potoka. Drhli jsme sami sebe i ostatní a konečně vypadali jako lidé (trošku ušpinění, ale to přeci není žádný problém).

Šli jsme dál a dál (již obutí a najedení). Vrátili jsme se do Čech a přemýšleli co dál. Neměli jsme vodu, tudíž jsme chtěli jít do Mezní louky. Ale protože někteří již byli hodně unaveni a už bylo pozdě, zamítli jsme plán „A“ a vydali se na loupežnický hrad Šaunštejn. Cestou jsme zastavili u Malé Pravčické brány (zákaz vstupu nebyl brán vážně), ale pod Šaunštejn jsme došli. Jakub s Vlastou šli do vesnice pro vodu (za světla baterek se lesem chodí pohodlně), zatímco my jsme se stihli pomodlit nešpory a začít připravovat večeři. Po večeři se k nám připojili dva trampové - Michal (Medvěd) a Tomáš (Stejk). Tak se není co divit, že se hrálo opět až do druhého dne do rána.

Vzhledem k našemu "brzkému" vstávání je pochopitelné, že jsme už Medvěda a Stejka neviděli. Stejně jako východ slunce pozorovaný ze Šaunštejna. O vyhlídku ale nikdo z nás nechtěl přijít, a proto jsme jej po snídani dobyli. Hanežka zůstala v táboře, zatímco my si hráli na hradní pány a opalovali se. Když jsme se dost vykochali hradem i rozhledem, opustili jsme toto pohostinné místo.

Vydali jsme se na další cestu, ale již na rozcestí bylo Hanežce a Lucce tak nevolno, že je Vlasta vzal do Vysoké Lípy a pak zpátky do Brtníků. Jakub, František, Luisa a Hanka pokračovali dále.

Cesta nám pěkně ubíhala, až si František všiml vrcholové knihy horolezců na jedné pětimetrové skalce. Rozhodli jsme se do ní podívat, což znamenalo, že musíme vylézt na onu skálu. Jakub vzal lano a šlo se. Oba kluci se na vrchol dostali bez lana (František čtyřkou, Jakub trojkou), ale děvčata musela s lanem (obtížností trojkou). Nahoru všichni vylezli živí a zdraví, jen Hanka se cvičila v pokoře (měla pak hezky krvavá kolen a taky za to dostala hezky vynadáno). Zapsali jsme svůj úspěch do vrcholové knihy a pokračovali jsme dál po normální pěšině. Zanedlouho nám cestu zkřížil malý potůček. "To je ten potok, ze kterého jsme před dvěma lety pili a nic nám nebylo!", zvolal vítězoslavně Jakub a demonstrativně nám předvedl, že se z tohoto potoka skutečně dá pít.

Bylo už pozdě, a tak jsme byli rádi, když jsme došli na Ostroh. Na 484 m n.m. vysoké skále byla objevena dřevěná boudička, kterou jsme okamžitě zabrali pro sebe. Kluci došli na Tokáň pro vodu, a protože se vrátili za tmy, večeřeli jsme (opět) v jedenáct hodin v noci. Ještě dlouho jsme seděli na vrcholu a pozorovali hvězdy a plšíky.

Brzy ráno nás opustil František, jež sbíhal do Jetřichovic na autobus. Luisa s Hankou zatím zjistily, že Jakub z toho potůčku pít neměl. Kolem poledního jsme vyrazili na Tokáň, odkud nás asi kolem sedmé večer odvezl majitel tamní hospůdky do Brtníků. To bylo radosti ze shledání! Děvčatům už bylo dobře a vyprávění nebralo konce. Pak se všichni (kromě Jakuba a Hanky, kteří padli za vlast do spacáků) vydali na nádraží (toho dne už asi desátou cestu). tentokrát se dočkali. Přijela Klárka.

Ráno všechny čekala milá zpráva, že štafeta pokračuje. Tentokrát se udělalo špatně Hance, jež v tom ovšem byla nevině, protože ze žádného potoka nepila. A tak Hanka prospala celý den, zatímco si ostatní hráli, pořádali pingpongové turnaje atd. Odpoledne se hrátky přesunuly do dívčího pokoje, aby měl i marod něco ze života. Za tmy jsme se ještě všichni trochu procházeli a skončili opět na nádraží (a opět nikdo nepřijel).

Vlasta nás opustil. Vstával asi v 4.45 ráno, aby chytil ranní vlak do Prahy a udělal dobře. Dopoledne probíhalo ještě v celkem normálním duchu. Předobědová procházka na brtnický hrádek (kam nás vytáhla Klárka) byla moc příjemná, ale pro to, co se dělo když Klárka odjela, nemám slov.

Začalo to před obědem. Jakub s Luisou totiž objevili skvělou věc. Kolečko mouru. A to by nebyli oni, kdyby okamžitě nezačali mazat mourem své spolusestry. Lucka se ovšem jen tak nenechala a k černé barvě mouru přidala i bílá barva zdi. Plíživši se tiše za Hankami, zmazali i je. Opět jsme nebyli k rozeznání. K obědu byla krupicová kaše, ale naštěstí se (kromě malé vyjímky) kaší neházelo. Konečně jsme se umyli, ale moc dlouho jsme čistí nezůstali. Lucka s Hankou se rozhodli pomstíti se Jakubovi s Luisou. Hanežka se rozumně někam skryla. Děvčata postavila ono kolečko s mourem pod schody, ale když Jakub s Luisou dlouho nešli, udělaly si mourové (jako sněhové) koule. Ti dva konečně přišli, ale velmi rychle se dali na ústup, spatřivše v Lucčiných a Hančiných rukou nebezpečné zbraně. Před pronásledováním se skryli na horní WC. V zápalu boje však byly bílé dveře vysazeny z pantů, zamazány mourem a kromě nich také okolní bílé zdi, ale i Jakub a Luisa. Pomsta byla mourová!

Večer jsme si chtěli (už umytí) upéci pár buřtů (to se nám povedlo, až když Jakub přemluvil oheň, aby se rozhořel). Lucka s Luisou a Hanežkou se postaraly o překvapení večera, když přiběhly k ohni ve dvou culíčkách se spínacími špendlíky v uších. (Moc jim to slušelo.) Pomodlili jsme se, Jakub měl slovíčko na noc a trochu jsme si zazpívali. Okolo druhé hodiny se obě Hanky cítily poněkud unaveny a šly spát. To byla voda na mlýn Jakuba, Luisy a Lucky (šli spát asi v šest ráno!). Hanky se ráno probudily s mourem na čele (Hanka měla dokonce na pelesti postavený kříž) a budík Hanežky dodnes odmítá zvonit, jak ho ti tři celý začernili.

Ráno se vůbec nebralo ohled na to, že musíme na mši k sestřičkám a před tím se ještě nasnídat. Obě Hanky už zoufale pobíhaly po faře, protože si ti noční zhýralci klidně vyspávali. Půl hodiny přede mší se děvčata uráčila vylézt ze spacáků a o chvíli později jsme již stály nad Jakubem a pokouševše se ho vzbudit, uvažovaly jsme, co s ním provedeme, aby vstal. Snídali jsme v běhu k sestřičkám, kam jsme samozřejmě přiběhli pozdě. Po mši následoval úklid fary a pak opět mírný klus na nádraží. Nezapomněli jsme na nic, hlavně ne na Mentoska (Jakub mu sice urazil ucho, takže už nemá ani jedno, ale my ho máme stejně rádi - Mentoska!).

Cesta domů probíhala celkem klidně. Oprášili jsme Jasmínku, Luisa konečně uviděla Bezděz, Hanka si uřízla dva prsty na pravé ruce a někteří jedinci vedli diskusi na téma faxování takovým stylem, že si naši spolucestující s rozpačitým úsměvem odsedali, neboť velmi rychle pochopili význam slova fax.

*zpět na index*	*do galerie*
Brtníky u Rumburku
23. - 31. srpna 1997 AD

sobota 23. srpna 1997 AD
Oficiální sraz byl na Hlavním nádraží, v 8.24 ráno. Avšak po noci plné telefonátů jsme se sešli na Andělu v metru (Hanka, Luisa, Hanežka, Vlasta, Jakub s dvanáctistrunkou Jasmínkou) v 8.00. Na Hlavním nádraží jsme přibrali už jen Lucku.
Na několikahodinové cestě jsme obdivovali Jasmínku jak dobře přežila prázdniny, navzájem si nabízeli svačiny (kdo měl) a pití. Nejštědřejší byl Jakub, jenž nabízel Colu, kterou před otevřením pořádně protřepal. Podobně i později, kdy si s Vlastou otevřeli pivo a postavili ho tak šikovně, že polilo okolo sedící a Hanežka se nahlas pohoršovala, cože to jsme za pražské katolické společenství, že se roztahujeme v polovině vagónu.
Okolo půl třetí jsme dorazili do Brtníků a začali hledat faru. Tu jsme úspěšně nenašli, ale zato jsme objevili domov sestřiček. Po obdržení klíčů nám bylo řečeno, že faru jsme minuli cestou z nádraží, a že to je onen nevzhledný dům, o kterém jsme původně žertovali, že to bude fara. Ubytovali jsme se, někdo se vydal na obhlídku, jiné začaly vařit, ale všichni jsme se jednomyslně shodli, že tou nejlepší věcí na faře je pingpongový stůl. Po obědě jsme se vypravili na krátký výlet po kolejích. Potkali jsme stádo krav a okouzlený Vlasta se rozhodl zlepšit jejich životní podmínky. Leč nezdařilo se. Těsně před večeří (při níž si Hanka nahamounila do polévky půlkilovku soli) se k nám přidal František Sadílek. Kluci s Hankou a Luisou se přemístili do místní hospůdky a po jejich návratu (a po nešporách) se šlo spát.
neděle 24. srpna 1997 AD
Ráno jsme se mírně zdrželi (donutit některá individua opustit spacák je skutečně umění), a tak následoval ranní běh na nádraží. Kluci tam doběhli jako první, drželi vlak a společně s průvodčím nás se zlomyslným úsměvem popoháněli.
V Rumburku jsme původně zamýšleli potloukati se hodinu po městě. Naštěstí Hanežka nahlas uvažovala o pravděpodobnosti nalezení kostela, čímž si vysloužila pozornost jakéhosi mladíka. Ten se nám potom celou hodinu věnoval, seznámil nás s jedním ze dvou rumburských farářů a po mši ještě s klukem, který byl na civilce v místní Loretě. Díky této naší nové známosti jsme měli individuální prohlídku jedné z nejsevernějších Loret v Evropě a přilehlého bývalého klášterního kostela.
Po návratu do Brtníků nás František vytáhl na růžencovou procházku, jež se pak změnila v krutou šiškovou bitvu - kluci proti holkám (o výsledku se raději nebudu zmiňovat, neboť si nehodlám znepřátelit ani jeden tábor). Do vesnice jsme se vraceli za deště (o němž Jakub neustále tvrdil, že se nám vyhne). Někteří nevydrželi dotírající kapky a ukryli se do bezpečí fary. Jakub, Vlasta, Luisa a Hanka se na hřišti věnovali základům hry frisbee. Prudký déšť, hřmění a blesky nemohli narušit radost ze hry. Večerní nešpory byly opět spíše noční. Vlasta nás rozveseloval vzpomínkami na vojnu a vyprávěním hororů, jež doprovázel živou gestikulací. Uběhla půlnoc a my ještě stále seděli kolem stolu a hádali hádanky a povídali si, až jsme usoudili, že pokud chceme zítra vyrazit na vandr, měli bychom jít spát.
pondělí 25. srpna 1997 AD
Ráno (spíše dopoledne) se usneslo, že by se mohlo dojít nakoupit, abychom na vandru nezemřeli hlady. Hanky se proto vydaly na objevitelskou cestu po Brtníkách. Zjistily nemilou zprávu, že všechny obchody jsou již zavřeny. Nepříjemné zjištění částečně zmírnilo pozvání místních karbaníků na pivo. Z důvodů nedostatku zásob a obchodů jsme vyslali Luisu a Vlastu do Rumburku nakoupit.
Na cestu jsme vyrazili po obědě, asi ve čtyři hodiny (odpolední). Po prvním kilometru byla objevena hospůdka v obci Kopec (stávající v údolí) a odhlasována přestávka. Po občerstvení se šlo dál kolem mnoha zajímavostech, mimo jiné i kolem vězení, ve kterém málem skončil Jakub jakožto vězeň (naneštěstí nešly zavřít dveře). Ve velmi pozdním odpoledni jsme vyšli několik menších kopců a posléze našli Hadí pramen. Tam seděl jakýsi člověk a večeřel. My se zotavili, pouštěli po vodě klacíky, až jsme asi po půlhodině toto pohostinné místo opustili (k úlevě onoho večeřícího člověka). Čekali nás ještě dva až tři kilometry k Černé bráně. Tím černější, že už byla tma. Po večeři se Jasmínka vrátila k Jakubovi a my strávili příjemný večer (noc) pod hvězdami.
úterý 26. srpna 1997 AD
Jak se začalo stávati naším "dobrým" zvykem, vstávali jsme okolo desáté hodiny dopolední. Dvě bílé vrány byli František a Vlasta, kteří již nemohli vydržet dotírající žízeň a vydali se nazpět k Hadímu prameni pro vodu (ne, že by u Černé skály nebyla voda, to ne, tekl tam dokonce potok, ale kdo by pil z potoka, že?!?). Při snídani nastalo těžké dilema. Máme jít po modré značce nebo si máme ušetřit kilometry tím, že půjdeme potokem Křinicí (= státní hranice s Německem)? Modrá značka byla nakonec jednomyslně zamítnuta a my se začali připravovat na cestu.
Voda byla tak příjemně studená, že jsme (pokud byla možnost) šli raději po břehu (po českém i po německém). V místě největší české divočiny jsme objevili úžasnou věc. Věže a vížky z kamenů. Odvážně jsme se pustili do stavby. Nejprve byla tendence postavit jednu věž za nás za všechny. Ale pak si každý soukromničil na svém (kromě dvou koaličních partnerů - Luisa s Luckou a František s Vlastou). Všem se věžičky povedly, akorát Jakubovi stále ta jeho padala na nohy. Když si jí konečně stabilizoval, šli jsme dál.
Až jsme došli k tůni. Voda sice byla odporně ledová, ale to nám nebránilo v naší touze se vykoupat. Pak se Vlasta a Hanežka prozradili, že jsou vlastně vodníci na odpočinku a začali nás topit. To jsme si ovšem nenechali líbit a rozpoutala se krutá bahňová bitva. Nakonec našel odvahu vlézt do vody i František a po něm i Jakub. To už by nás od sebe nerozeznal vůbec nikdo. Sedm černých postav se zelenými vlasy. "Budeme strašit turisty!" Řečeno, uděláno. Přesunuli jsme se o několik metrů dál na břeh na bílý jemný písek. Došli jsme sice ke zjištění, že nás ten písek od bahna spíše omývá, ale nám už to bylo jedno. Spokojeně jsme se zavrtali do písku a čekali. Nejprve marně. Ovšem za nějakou dobu bylo uznáno za pravé přísloví "kdo si počká, ten se dočká". Okolo šel nějaký starší německý pár s foťákem. Po menším nedorozumění si nás k oboustranné spokojenosti vyfotili. My si řekli, že by nám menší koupel neuškodila, a proto jsme se vrátili do potoka. Drhli jsme sami sebe i ostatní a konečně vypadali jako lidé (trošku ušpinění, ale to přeci není žádný problém).
Šli jsme dál a dál (již obutí a najedení). Vrátili jsme se do Čech a přemýšleli co dál. Neměli jsme vodu, tudíž jsme chtěli jít do Mezní louky. Ale protože někteří již byli hodně unaveni a už bylo pozdě, zamítli jsme plán „A“ a vydali se na loupežnický hrad Šaunštejn. Cestou jsme zastavili u Malé Pravčické brány (zákaz vstupu nebyl brán vážně), ale pod Šaunštejn jsme došli. Jakub s Vlastou šli do vesnice pro vodu (za světla baterek se lesem chodí pohodlně), zatímco my jsme se stihli pomodlit nešpory a začít připravovat večeři. Po večeři se k nám připojili dva trampové - Michal (Medvěd) a Tomáš (Stejk). Tak se není co divit, že se hrálo opět až do druhého dne do rána.
středa 27. srpna 1997 AD
Vzhledem k našemu "brzkému" vstávání je pochopitelné, že jsme už Medvěda a Stejka neviděli. Stejně jako východ slunce pozorovaný ze Šaunštejna. O vyhlídku ale nikdo z nás nechtěl přijít, a proto jsme jej po snídani dobyli. Hanežka zůstala v táboře, zatímco my si hráli na hradní pány a opalovali se. Když jsme se dost vykochali hradem i rozhledem, opustili jsme toto pohostinné místo.
Vydali jsme se na další cestu, ale již na rozcestí bylo Hanežce a Lucce tak nevolno, že je Vlasta vzal do Vysoké Lípy a pak zpátky do Brtníků. Jakub, František, Luisa a Hanka pokračovali dále.
Cesta nám pěkně ubíhala, až si František všiml vrcholové knihy horolezců na jedné pětimetrové skalce. Rozhodli jsme se do ní podívat, což znamenalo, že musíme vylézt na onu skálu. Jakub vzal lano a šlo se. Oba kluci se na vrchol dostali bez lana (František čtyřkou, Jakub trojkou), ale děvčata musela s lanem (obtížností trojkou). Nahoru všichni vylezli živí a zdraví, jen Hanka se cvičila v pokoře (měla pak hezky krvavá kolen a taky za to dostala hezky vynadáno). Zapsali jsme svůj úspěch do vrcholové knihy a pokračovali jsme dál po normální pěšině. Zanedlouho nám cestu zkřížil malý potůček. "To je ten potok, ze kterého jsme před dvěma lety pili a nic nám nebylo!", zvolal vítězoslavně Jakub a demonstrativně nám předvedl, že se z tohoto potoka skutečně dá pít.
Bylo už pozdě, a tak jsme byli rádi, když jsme došli na Ostroh. Na 484 m n.m. vysoké skále byla objevena dřevěná boudička, kterou jsme okamžitě zabrali pro sebe. Kluci došli na Tokáň pro vodu, a protože se vrátili za tmy, večeřeli jsme (opět) v jedenáct hodin v noci. Ještě dlouho jsme seděli na vrcholu a pozorovali hvězdy a plšíky.
čtvrtek 28. srpna 1997 AD
Brzy ráno nás opustil František, jež sbíhal do Jetřichovic na autobus. Luisa s Hankou zatím zjistily, že Jakub z toho potůčku pít neměl. Kolem poledního jsme vyrazili na Tokáň, odkud nás asi kolem sedmé večer odvezl majitel tamní hospůdky do Brtníků. To bylo radosti ze shledání! Děvčatům už bylo dobře a vyprávění nebralo konce. Pak se všichni (kromě Jakuba a Hanky, kteří padli za vlast do spacáků) vydali na nádraží (toho dne už asi desátou cestu). tentokrát se dočkali. Přijela Klárka.
pátek 29. srpna 1997 AD
Ráno všechny čekala milá zpráva, že štafeta pokračuje. Tentokrát se udělalo špatně Hance, jež v tom ovšem byla nevině, protože ze žádného potoka nepila. A tak Hanka prospala celý den, zatímco si ostatní hráli, pořádali pingpongové turnaje atd. Odpoledne se hrátky přesunuly do dívčího pokoje, aby měl i marod něco ze života. Za tmy jsme se ještě všichni trochu procházeli a skončili opět na nádraží (a opět nikdo nepřijel).
sobota 30. srpna 1997 AD
Vlasta nás opustil. Vstával asi v 4.45 ráno, aby chytil ranní vlak do Prahy a udělal dobře. Dopoledne probíhalo ještě v celkem normálním duchu. Předobědová procházka na brtnický hrádek (kam nás vytáhla Klárka) byla moc příjemná, ale pro to, co se dělo když Klárka odjela, nemám slov.
Začalo to před obědem. Jakub s Luisou totiž objevili skvělou věc. Kolečko mouru. A to by nebyli oni, kdyby okamžitě nezačali mazat mourem své spolusestry. Lucka se ovšem jen tak nenechala a k černé barvě mouru přidala i bílá barva zdi. Plíživši se tiše za Hankami, zmazali i je. Opět jsme nebyli k rozeznání. K obědu byla krupicová kaše, ale naštěstí se (kromě malé vyjímky) kaší neházelo. Konečně jsme se umyli, ale moc dlouho jsme čistí nezůstali. Lucka s Hankou se rozhodli pomstíti se Jakubovi s Luisou. Hanežka se rozumně někam skryla. Děvčata postavila ono kolečko s mourem pod schody, ale když Jakub s Luisou dlouho nešli, udělaly si mourové (jako sněhové) koule. Ti dva konečně přišli, ale velmi rychle se dali na ústup, spatřivše v Lucčiných a Hančiných rukou nebezpečné zbraně. Před pronásledováním se skryli na horní WC. V zápalu boje však byly bílé dveře vysazeny z pantů, zamazány mourem a kromě nich také okolní bílé zdi, ale i Jakub a Luisa. Pomsta byla mourová!
Večer jsme si chtěli (už umytí) upéci pár buřtů (to se nám povedlo, až když Jakub přemluvil oheň, aby se rozhořel). Lucka s Luisou a Hanežkou se postaraly o překvapení večera, když přiběhly k ohni ve dvou culíčkách se spínacími špendlíky v uších. (Moc jim to slušelo.) Pomodlili jsme se, Jakub měl slovíčko na noc a trochu jsme si zazpívali. Okolo druhé hodiny se obě Hanky cítily poněkud unaveny a šly spát. To byla voda na mlýn Jakuba, Luisy a Lucky (šli spát asi v šest ráno!). Hanky se ráno probudily s mourem na čele (Hanka měla dokonce na pelesti postavený kříž) a budík Hanežky dodnes odmítá zvonit, jak ho ti tři celý začernili.
neděle 31. srpna 1997 AD
Ráno se vůbec nebralo ohled na to, že musíme na mši k sestřičkám a před tím se ještě nasnídat. Obě Hanky už zoufale pobíhaly po faře, protože si ti noční zhýralci klidně vyspávali. Půl hodiny přede mší se děvčata uráčila vylézt ze spacáků a o chvíli později jsme již stály nad Jakubem a pokouševše se ho vzbudit, uvažovaly jsme, co s ním provedeme, aby vstal. Snídali jsme v běhu k sestřičkám, kam jsme samozřejmě přiběhli pozdě. Po mši následoval úklid fary a pak opět mírný klus na nádraží. Nezapomněli jsme na nic, hlavně ne na Mentoska (Jakub mu sice urazil ucho, takže už nemá ani jedno, ale my ho máme stejně rádi - Mentoska!).
Cesta domů probíhala celkem klidně. Oprášili jsme Jasmínku, Luisa konečně uviděla Bezděz, Hanka si uřízla dva prsty na pravé ruce a někteří jedinci vedli diskusi na téma faxování takovým stylem, že si naši spolucestující s rozpačitým úsměvem odsedali, neboť velmi rychle pochopili význam slova fax.
*zpět na index*	*do galerie*