Olešnice v Orlických horách 1998

Letní prázdniny končí, čas spolčáků přichází.Tentokrát trochu netradičně (i když, trochu netradiční je každý spolčák) a to tím, že jedeme na dvanáct dní, a tím, že odjezd byl stanoven na čtvrt na pět. Odpoledne. Ráno by nikdo nevstal.

Dopoledne jsme se všichni balili a navzájem se obtelefonovávali, co kdo vezme nebo naopak nevezme. Jeden telefonát prozradil, že Hanežka je krycí jméno, a že se ve skutečnosti jmenuje Euálie (i když tvrdí, že to její sestřenice z pátého kolena), a že Hanka je Johanka z Arku. Takže se nedivte, až některé budete volat a ozve se vám někdo výše uvedených jmen. Druhým výsledkem všech těch telefonátů byl sraz Hanky a Luisy a na Andělu dole v metru (Luisa přišla o 15 minut později, takže se tam sešly ještě s Hanežkou, kterou doprovázel její tatínek, jenž jí pomáhal s baťohem – to je servis, co?). Na nádraží jsme se sešly s Kristinou a svorně čekaly na Jakuba, který šel na Žižkov do klubovny pro kotlík. Když konečně přišel, dozvěděly jsme se, že díky němu byla na Hlaváku bomba (vypadla mu v běhu dvoulitrová láhev Coly a explodovala – vodotrysk) a kotlík stejně nedonesl. Byli jsme už všichni, a mohli jsme si koupit lístky. A bylo nás pět: Jakub, Hanežka, Luisa, Kristina a Hanka. Pochopitelně nesměla chybět dvanácti-, pardon, již pouze desetitrunná Jasmínka (byla na skautském táboře).

Ve vlaku jsme si zabrali jedno kupé v místenkovém voze. Ač někteří tvrdili, že nás někdo určitě vyhodí, nestalo se tak. Cestu jsme si krátili různými diskusemi (např. zdraví, aneb vegetariánské stravování, kapitoly z fyziky, kterou se marně snažila učit Hanka), popřípadě pobaveným pozorováním Jakuba, kterak se snažil usušit si mokré a lepkavé ponožky od Coly vystrčením z okna (neulétly mu). Hodná paní průvodčí nás upozornila,že v Hradci Králové přestupujeme a detailně nám vysvětlila jak a kam. Výklad pak ještě zopakovala těsně před akcí Přestup a díky tomu jsme se nakonec dostali tam, kam jsme chtěli. Do Nového Města nad Metují. Čekali jsme na autobus pojídavše dobrou buchtu z výrobny Kristina a stalo se něco úžasného, naneštěstí pro vlaky zcela neznámého, autobus přijel včas. Cestou do Olešnice moc lidí nenasbíral, tudíž jsme každý mohl zabrat jedno dvousedadlo.

Na místo určení jsme se dostali před devátou hodinou a dlouho jsme se nemohli shodnout, co je fara. Nakonec se ukázalo, že to je ta budova s lešením (to bylo velmi důležité!). Uvnitř to bylo perfektní, až na nápis na dveřích, jenž hlásal, že se vybírá 80,- Kč za osobu na den. Po přeptání jsme se dozvěděli, že to je pouze orientační cena a v podstatě je dobrovolná. Obývali jsme tři místnosti, jednu spací, kuchyň-jídelnu a koupelnu. Celý tento komfort měl jediný háček – pokud jde faxovat více lidí za sebou, záchod neodtéká. Ostatně, ani to nebylo potřeba a stejně byl záchod plný vody. Díky tomu také neodtékala vana. Ale jinak se nám tam líbilo.

K obědu jsme měli opečené vepřové (vlastnoručně pekl Hanežčin tatínek), ale pak jsme už pospíchali na autobus – jeli jsme na vandr! V Novém Městě jsme měli asi hodinu času, již jsme vyplnili prohlídkou kostela, pojídání zmrzliny (kterou nám laskavě zakoupila naše „maminka“ Hanežka), výstupem na zámeckou věž a pospícháním na vlak. Na nádraží jsme spěchajícím krokem přišli asi minutu před odjezdem vlaku. Teprve ve vlaku se zjistilo, že Jakub v tom spěchu omylem koupil lístky do Teplic a ne do Police. Nakonec jsme stejně vystoupili v Dědově.

Hanežka musela krotit všeobecnou (každý proti každému) sourozeneckou hádku, kdy si Kristina a Jakub stěžovali, že nadržuje Hance a Luise, a ty jim to oplácely vypláznutými jazyky. Naštěstí bylo zabráněno rvačce, tudíž jsme mohli jít dál. Na konci vesnice jsme objevili telefonní budku a zavolali Vojtovi. Doma nebyl, takže jsme zanechali vzkaz, že má přivézt kotlík, mapu (kterou šikovně nechala doma Hanka) a zavolat Helče, jak se sem dostane. A šli jsme dál. Po vylezení na jeden hnusný kopec, kdy Jakub s Kristinou byli už dávno nahoře a s jistou zlomyslností pozorovali Luisu a obě Hanky s Jasmínkou, jak se škrábou do kopce. Nahoře pak holky padly za vlast a prosadily si pauzu. Kristina začala být po delší době značně nervózní, a tak jsme začaly volat Vojtu. Postavily jsme vedle sebe, Hanežka předříkávala a my opakovaly. Poté Jakub suše poznamenal, že voláme na opačnou stranu. Otočily jsme se a volaly znovu. Opět suché konstatování, že Praha je jiným směrem. Tentokrát jsme si naše hlavní město nechaly ukázat a volaly jsme do třetice. Nic. Vojta nebyl doma. Tak jsme šli dál.

Po cestě jsme potkali jakýsi dům na samotě, který jsme využili k doplnění vody. Zanedlouho se ukázalo, že ten dům nebyl zas až tak na samotě, jak se zdálo, protože se před námi objevily Skály. Městečko nebo spíš vesnička, prostě obec Skály. A u nich – Černé jezírko! To jsme pochopitelně využili a vykoupali jsme se. Voda byla krásně černá, po chvíli pak i teplá a perfektní bahýnko a řasy na dně. Když jsme se konečně pořádně vyráchali a vylezli jsme na břeh, zastavily se u nás dvě dívčiny s jednou otázkou:„Prosím vás, vy tady budete spát?“ „Ne, nebudem, proč?“ „Ale, máme tady v noci takovou psychologickou hru a oni tudy budou procházet.“ Rozloučili jsme se v dobrém a my se vydali na Zámeček. To je jedna taková hodně vysoká skála, na které býval hrad a teď tam je vyhlídka. Pěkná. Začali jsme shánět místo na bydlení a našli jsme takové, které pravděpodobně někomu sloužilo za WC, a tak se Jakub a Kristinou vydali hledat jiné místečko. Jen odešli, objevily se naše dvě známé dívčiny s otázkou:„Promiňte, že vás zase otravujeme, ale vy tady budete spát? Ona ta noční hra totiž povede tady po cestě a my vás nechceme moc rušit. O kousek dál je ale skvělé místo na přespání.“ Naštěstí se za chvíli vrátila pátračka a k oboustranné spokojenosti jsme se přesunuli za skálu. Takové útulné údolíčko, akorát pro nás a když se projde takovou úzkou škvírou ve skále, objeví se mnohem vetší prostor. Ten jsme využili jako kuchyň a jídelnu.

Ráno se jako první probudila Kristina (kupodivu) a po hodinovém bloumání po okolí se posadila na skalku nad tábor a hypnotizovala nás. Díky tomu se probudila Hanka a společně šly rozdělat oheň. Kristina pak šla vzbudit ostatní, což bylo velmi obtížné. Přeci jen se nám nakonec podařilo odejít (okolo jedenácté). Ale…Hanka se jen tak mimochodem zeptala Jakuba jestli má foťák, a ten znejistěn její otázkou se raději přesvědčil. Když ho nemohl najít, požadoval jej od Hanky, protože si myslel, že se ho ptá proto, že ten foťák má u sebe. Neměla.Tak se Jakub vrátil na místo našeho ležení. Tam ho nenašel, tudíž podrobil svůj baťoh důkladné prohlídce. Ejhle, foťák byl na světě.

Když jsme došli dolů do Skal, navštívili jsme místní hotel, tedy, pouze jeho WC. Umytí a spokojení jsme se vypravili na další průzkum Adršpašsko-teplických skal. Nedošli jsme daleko. Objevili jsme totiž Čapí vyhlídku, která nás zaujala natolik, že jsme se na ní utábořili a naobědvali. Pochopitelně jsme vylezli i na skálu skýtající vyhlídku až na Krkonoše a na Sněžku. Jakub nám po obědě hrál na Jasmínku, až jsme se konečně vyhrabali na další cestu. Asi ve čtyři hodiny. Došli jsme do Teplického skalního města, kde značka tvoří takový okruh. Nechtěli jsme ho jít celý, a po delší diskusi jsme se rozhodli jít v protisměru. Stálo to za to. Všude kolem skály, pár úžasných soutěsek a spousta borůvčí (borůvky jsme sbírali navzdory zákazu opouštění vyznačených cest). Do toho Jakub vytáhl malou stříkací pistolku, již sebral svému synovci, a my jsme v parném počasí měly studenou sprchu.

Po bojích a po osvěžení se borůvkami jsme po dlouhé době došli až k Adršpašskému jezírku. Nad ním se rozpoutala diskuse Kristiny a Jakuba. O to, kde budeme spát. Jakub totiž seběhl dolů k vodě a objevil tam takový dřevěný plácek. Děvčata zůstala nahoře a Kristina neustále prosazovala jít dál. Protože Kristina (s Hanežkou a Luisou) byla nahoře, Jakub dole a Hanka mezi nimi, diskutovali přes ní. Končilo to vzájemnými prosbami (Kristino, prosím Tě! a Jakube, prosím Tě!), Hanežčinými obličeji, protože byla unavená a Kristininou výhrou – šli jsme dál. Ne dlouho. Objevili jsme docela sympatický plácek na cestě, na němž byl sice koš na odpadky a lavičky, ale když jsme se rozptýlili po okolí, tak to šlo. Navíc jsme tam objevili pitnou vodu. Utábořili jsme se, rozdělali si ohýnek a spokojeně si opékali párky k večeři. Když tu se náhle ozvali jakési zvuky. „Ochranář, jde sem!“ Zvuky se už ale nepřibližovali. „Co to je?“ Jakub vzal baterku a šel se podívat. „Ta kočka, kterou jsme tady viděli, se drápe do koše!“ Zhluboka jsme si všichni oddechli a pak jsme šli spát.

Kristina vstala opět asi v sedm hodin, zahladila stopy po ohni a sbalila si. Pak si sedla a čekala na ostatní až se vzbudí. Okolo osmé šel kolem nějaký člověk, že máme koukat vypadnout. Tvářili jsme se zkroušeně, že hned odejdeme, že jsme tam jenom přespali, a že kočka v noci rozdrápala pytel s odpadkama. „To je dobrý, jenom aby vás nenačapali ochranáři, tak byste měli jít a tu kočku, tu asi budeme muset zastřelit.“ Vstali jsme tedy a o něco později jsme už byli na cestě (na nás neskutečně brzy, ale Kristina byla spokojena).

Prohlídli jsme si Malý a Velký vodopád a zamířili do Adršpašského skalního města. Viděli jsme Milence, Starostu, Starostovou a spousty dalších skal. Tak jsme došli až do Adršpachu. Nakoupili jsme, v klidu a míru se nasnídali a šli slaňovat. Našli jsme si takovou hezkou skalku. Lézt se na ní nedalo, protože na ní bylo spousta mokrého mechu, tak se jenom slaňovalo. Nakonec jsme tam zůstali asi dvě hodiny. Všem se slaňování moc líbilo, všem, kromě Hanky. Ta po jednom nepříliš zdařeném pokusu zůstala už pro jistotu dole a hrála na Jasmínku. Okolo po cestě se trousily davy lidí, kterým se to samozřejmě velmi líbilo, a tak jsme měli spousty diváků. Mezi nimi se objevil i onen člověk, který nás ráno „vyhazoval“ z našeho tábořiště. Když už se konečně nabažili slaňování, šli jsme si prohlédnout jezírko v bývalé Pískovně (nebo jak jsme to pojmenovali my, Píškovně). Při výhledu na krásné jezírko jsme se naobědvali a konečně opustili Přírodní rezervaci Adršpašsko-teplické skály. Tentokrát pokladnou, na níž byl takový zajímavý nápis: „Upozorňujeme neplatící návštěvníky, že na dně Orlíku je teplota 5°C!“

Při čekání na vlak jsme zkoumali jízdní řád a uvědomili si, že v Novém Městě máme mínus čtyři minuty na přestup na autobus. Respektive, autobus čeká na náš vlak pět minut. Sečteno podtrženo, máme na přestup jednu minutu. Ve vlaku jsme se dohodli, že Luisa poběží první a bude chytat autobus, zatímco my jí vezmeme baťoh a poběžíme za ní. V praxi to dopadlo tak, že Luisa zaběhla do čekárny, která nebyla průchozí a k autobusu první doběhla Hanežka se svým baťohem. Bohu díky, stihli jsme to.

Po příjezdu na faru na nás čekalo překvapení v podobě Helča, která tam na nás čekala a pozdě v noci pak Vojta, který šel z Nového Města pěšky. Vzkaz prý dostal, ale ze tří úkolů splnil pouze jeden. Zavolal Helče. Kotlík ani mapu nepřivezl. Chudinka Kristina se mezitím neopatrně prořekla, že umí masírovat, takže nás masírovala asi do půlnoci.

Vstávalo se už úplně tradičně. Kristina v půl osmé, pak Vojta, Helča asi ve čtvrt na devět a ostatní asi o hodinu později. Kristina po snídani odjížděla, tedy spíš odcházela, protože se rozhodla jít do Nového Města pěšky, a aby jí nebylo smutno, šli jsme kousek s ní. Před celnickou stanicí jsme se s ní bouřlivě rozloučili a smutni se vraceli na faru na oběd. Využili jsme Vojtovi přítomnosti a zazpívali si před jídlem kánon. Po jídle pak vzali kluci do rukou kytary (Helča přivezla svojí) a nebohá fara se otřásala v základech. Pro jistotu jsme jí potom opustili a šli na procházku. Pozornost všech děvčat se přesunula na Vojtíška (což Jakub nesl celkem nelibě) a taky jsme házeli talířem a hráli legendární vodl-vodl. Museli jsme se brzy vrátit, protože v místním kostele byla nedělní mše svatá v sobotu večer.

Po večeři jsme šli opět na procházku, ale Hanežka s Luisou brzy odpadly. Na dlouhou noční procházku ve stínu lesa jsme šli tedy ve čtyřech. Kluci a Hanka s Helčou. Kluci využivše tmy nás podle strašili, že tam někdo stojí a podobně a pak nám zrádně chtěli utéci. Zpátky na faru jsme se ale dostali všichni živí a zdraví. Na uklidněnou nám pak Hanežka vyprávěla horor Fialová mumie, původně vymyšlený Lídou. Spustila tím lavinu hororů a povídek, a tak se šlo spát opět velmi brzy ráno.

Jako každé ráno, tak i dnes měla Helča v úmyslu vstát brzy ráno a jít běhat. A stejně jako každý den se tento úmysl nepřevedl do reality (možná při pohledu na ostatní, kteří sladce spinkali až do poledne, kdo ví). Snídali jsme tedy typicky na „novoroční jitro“, a pak vzali kluci opět kytary a fara se opět otřásá v základech. Jenomže zanedlouho Vojta odjížděl (spíš odcházel), takže jsme se z jeho přítomnosti dlouho radovat nemohly. Sice jsme ho nešly doprovodit, ale oplakaly jsme to pořádně. A zbylo nás pět.

K obědu uvařila děvčata (kromě Hanky) výborné kuře, že jsme se po něm olizovali ještě týden. Při siestě jsme nechali Helču skákat z prkna (je to naprosto bezpečné, hrozí akorát záchvat smíchu) a pak jsme si posílali knížku „s“ a „bez“ a pak taky „križom“ a „nekrižom“. Taky jsme si hráli na Pepu. To je jedna taková šílená hra, Pepo řekni Pepovi. Jenomže Hanežka s Luisou by velmi rychle vypadly, takže jsme museli přidávat další stupně. PEPA – JOJO – BLESK – PRSK – (přidávané:) ŽUŽU – KOKO – BUBU – PRD – FAX – MLASK. Byla už tma, když jsme se vydali na procházku. Měli jsme létající talíř, posílali jsme si dokola sirku a komu zhasla byl postupně MEDVĚD. Pak už Jakub neměl sirky a my se museli vrátit. Mezitím si ještě některé odskočily na WC, protože záchod na faře opět neodtékal.

Jako první tentokrát vstala Hanka a od čtvrt na devět se marně snažila probudit Jakuba, který večer předtím tvrdil, že když ho někdo vzbudí, tak udělá snídani.V deset hodin jsme se konečně dočkaly. Někdo pak vymyslel takovou šílenou hru, kdy jeden šel za dveře a ostatní se mezitím schovali do spacáků. Je úplně jedno do kterého. A ten za dveřmi pak hádal, kde je kdo. Hráli jsme to asi dvě hodiny docela jsme se bavili (takové maličkosti jako téměř se udušení některých jedinců se nás vůbec nemohly dotknout). Někomu se dařilo, někomu ne a Luisa, když byla za dveřmi naposled, nasadila perfektní taktiku. O každém tvrdila, že to je Helča, až se konečně trefila.

Po obědě jsme se vypustili různě po okolí na miniexercicie, na kterých jsme se domluvili už minulý týden. V 15.30 opustili všichni faru (až na Hanku, jež dala přednost tichému rozjímání v teploučkém spacáčku před nehostinnou zapršenou okolní krajinou. Jenomže za chvíli přišla Luisa, kterou cosi kouslo do prstu. Potom sice ještě odešla, ale asi v pět hodin se definitivně vrátila s tím, že venku prší. O hodinu a půl později se ukázala Hanežka s kyticí v ruce, v závěsu za ní Jakub a za patnáct minut dorazila i Helča. Ta taky začala v sedm hodin vařit večeři – topinky. Po nich se holky začaly prát, a protože měl Jakub záchvat D (dospělosti), pustily se i do něj.

Chtěli jsme jít na výlet, ale jako obvykle jsme vstávali v jedenáct. Po snídani jsme pak pokračovali v praní a Jakub při té příležitosti učil Hanku kotoul vzad. Sice si přepočítala všechny obratle, ale když se v jednu vyráželo na výlet (konečně), byla schopna provozu.

Šli jsme vlastně stejnou cestou, jako pár dní před tím Kristina a Vojta. Jakub si v Dlouhém všiml, že se dá jít také na Dobrošov. Přidala se k němu akorát Luisa, že chce na pevnost. Zbytek výpravy ovšem rozhodně prohlásil ne, a tak se šlo dál původní trasou. A to bylo dobře, protože na kopci Šibeník nad Novým Hrádkem jsme šli těsně kolem větrné elektrárny (bohužel není spuštěná). V městečku jsme si zašli na náměstí do hospůdky na oběd. Po obhlídce kostela (prohlídce ne, protože byl zamčen), nás Jakub upozornil, že tu vede značka na Dobrošov. A Luisa opět loajálně s Jakubem. Po diskusi typu „Luiso, sundej brejle, jdeme pokecat“ jsme šli přeci jenom do Pekla. Na křižovatce červené se zelenou jsme si dali sváču a hráli jsme si na strážce majáku. Jeden hlídal trojnožku z klacků a ostatní se ji snažili shodit létajícím talířem. Nejúspěšnější hlídači byly Hanky. Šli jsme dál po červené, až jsme opět potkali zelenou, která se k nám připojovala. A můžete třikrát hádat, kam vedla ta zelená (dále po modré) – do Dobrošova. Jakub samozřejmě, že jdeme do pevnosti a Luisa samozřejmě loajálně, že jdeme do pevnosti, ale ostatním se nechtělo. Navíc bychom to už nestihli na autobus. Ovšem, když jsme těm dvěma nabízeli, aby šli na Dobrošov sami, to ne, že nebudou trhat partu. Tak jsme šli všichni do Pekla. U Jiráskovy chaty jsme se nasvačili (Jirásek napsal povídku V pekle a odtud tedy jeho chata) a bylo štěstí, že jsme tam seděli sami, protože by asi lidi nevěřili. Hráli jsme totiž Pepo, řekni Pepovi. Ale vyslovovali jsme jenom samohlásky. Pak už nás Ea přestal bavit a jen tak jsme si povídali. U rozcestníku se objevil poslední pokus jít do Dobrošova, ale Hanežka tvrdila, že odtud to je příšerný krpál, Hanka se k ní přidala, že by nám stejně ujel autobus. Šli jsme do Nového Města. Údolím Pekla. Cesta podél Metuje ve stínu stromů, bylo tam moc hezky. Tak nějak jsme se pak rozdělili, že vepředu šla Hanka, za ní Jakub s Hanežkou a „průvod“ uzavíraly Luisa s Helčou.

Autobus do Olešnice jsme stihli, ještě jsme dokonce 15 minut čekali. Luisa s Helčou vystoupili na první zastávce a šli telefonovat, my se nechali vysadit až na náměstí, když tu náhle… jsme si uvědomili, že klíče má Helča. Naštěstí bylo otevřeno (ten pán, co se stará o faru, stál ve dveřích a s někým si povídal), tak jsme se pustily do přípravy večeře.

Chtěli jsme spát, jenomže to moc nešlo. Luisa s Helčou si pořád něco šeptaly a Jakub údajně tak strašlivě chrápal, že se Hanežka raději přestěhovala do kuchyně. Holky taky nakonec ztichly, takže jsme se do nového dne vyspali do růžova.

Usnuli jsme docela pozdě, takže jsme vstávali klasicky také pozdě. V poledne. Po snídani a všeobecném flákání se šly Hanky nakoupit a když se vrátily, objevily jednu ztrátu. Klíč od záchodu. Nastalo velké vyšetřování, které skončilo Luisinou operací. Při poobědní siestě přišla Hanežka s dalším objevem. Klíč od špajzu se dá použít jako klíč do záchodu. Provolali jsme jí sláva a začali si hrát na hlídání spacáků. Poslední kolo šel za dveře Jakub a holky se mu schovaly ve spacácích na lešení. (Stejně nás našel :-( )

Hanežka nás potom vytáhla na procházku na Čihalku, kde jako malé robě byla na škole v přírodě. Po cestě jsme si hráli na Einsteina (slovní kopaná, kdy se ty věci neříkají, ale popisují), na Čihalce jsme se pohoupali na houpačkách a pokračovali dále na polské hranice. Podívali jsme se do Polska (v budce nikdo nebyl) a házeli si talířem. Jakubovi do Polska, děvčatům do Čech. Na zpáteční cestě jsme opět hráli Einsteina (kromě toho, že jsme si házeli talířem) a šli domů, jenom Lusia s Helčou šly opět telefonovat.

Po večeři nás Jakub začal strašit, že tam někdo chodí po lešení a že někdo otevírá dveře a tak dál. A měl děsnou radost z toho, že jsme se strašně bály.

Oproti všem předsevzetím jsme opět měli novoroční jitro a to prosím Helča ve 12.20 odjížděla a my chtěli jít na vandr. Helče se nakonec podařilo odjet včas a nic tady nenechat. My se pak střídali na WC, akorát chudinka Hanežka už to nemohla vydržet, a tak jsme se pokusili vloupat nahoru na privát. Nahoře bylo zamčeno. „Co kdybychom zkusili ten univerzální klíč od špajzu a od záchodu?“ Řečeno uděláno. Šťastná Hanežka si konečně mohla dojít na WC, které bylo úplně normální a neblblo s nějakým přetékáním.

V půl druhé jsme konečně vyrazili. Předcházela tomu ještě delší diskuse zda vzít či nevzít s sebou Jasmínku, nakonec jsme jí vzali. Měli jsme v plánu jít hřebenovku co nejdál, takže nás hned na začátku čekal odporný výstup na Vrchmezí (1084 m n.m.) a překonat asi 400 m převýšení. Nahoře jsme obdivovali nádherný výhled (až na Sněžku jsme viděli), převlékli propocená trička a naobědvali se. Chtěli jsme jít dál po hřebenovce – červené, ale nějak se nám ztratila značka. Šli jsme tedy po hranici a brzy to dopadlo tak, že šel Jakub, pak dlouho, dlouho nic a pak děvčata, která po cestě sbírala borůvky. Těmi pak nakrmila Jakuba a udobřila si ho tím. Za chvíli jsme došli na úplně úžasný palouček, který se nám všem moc líbil (kolem spousta borůvčí, vítr tam moc nefoukal a nám se tam velmi líbilo. Shodili jsme baťohy a Jakub vytáhl létající talíř, a že nám dá lekci v házení talířem. Posléze uznal, že už to celkem umíme a navrhl zápas. My samozřejmě neodmítly a hráli jsme Jakub s Hanežkou proti Hance s Luisou. Jestli si někdo myslí, že děvčata prohrála na celé čáře, tak se šeredně plete. Hanka s Luisou vyhrály 5 : 4. Odměnou pro vítěze i pro poražené byla čokoláda a borůvky. Za chvíli jsme si všimli asi tří lidí, kteří kousek od nás projeli na kole. Teprve teď jsme si uvědomili, že na protějším stromě je značka. Představou, že bychom se tu ubytovali na noc, jsme se zlákat nenechali (i když se slibovaly borůvky s cukrem k večeři) a šli jsme dál. Takovými celkem sympatickými cestami jsme došli až na Šerlich. V Masarykově jsme si koupili dva pytlíky čaje (á 7,- Kč! – pravděpodobně horská přirážka), protože to byla jediná věc, kterou jsme nechali doma.

Začali jsme se už pomalu rozhlížet po místě na spaní a došli až na Malou Deštnou. Tady už děvčata začala stávkovat a za chvíli jsme našli místo na spaní. Hanky začaly stavět stan, zatímco Jakub s Luisou připravovali ohniště a rozdělávali oheň. Po dvaceti minutách už nám bylo jasné, že oheň dnes večer nebude a začaly jsme připravovat studenou večeři, jenom Jakub se s tím nechtěl smířit a snažil se ten oheň přivést k rozumu. Bezúspěšně. Studená večeře byla dobrá, akorát Jasmínku jsme s sebou brali úplně zbytečně.

Hanka byla zimou vzhůru asi od šesti ráno. V půl dvanácté to už nevydržela a začala budit ostatní. Snídani jsme si dopřáli do spacáčků a pak jsme se začali strašně prát. Nejdřív jenom holky, protože Jakub měl zase nějaké záchvaty D, ale z toho jsme ho velmi rychle vyléčily. Ze stanů jsme vylezli asi v půl druhé a vzpomínali na Kristinu, která by se z nás asi zbláznila. Tím spíš, že na cestu jsme se vydali až ve čtvrt na tři.

Za chvíli jsme objevili takovou sympatickou boudičku Horské služby, která byla otevřená (Hanka myslela, že bude vraždit, tak příhodné místo na spaní…). Na chvíli jsme tam zalezli, protože venku bylo hnusně. Mlha, déšť a podle názoru některých začalo i sněžit. Ač bylo okénko občerstvení zavřeno, potěšily nás lidové ceny, za které zde nabízejí čaj, čokolády a svařák (to zahřálo hlavně Hanku). Nasvačili jsme se a ke slovu přišla i chudinka Jasmínka, která v noci hrozně promokla, když byla umístěna mezi stan a tropiko a dovnitř jsme si jí vzali až ve dne. Konečně jsme uznali, že už je počasí slušné na to, abychom mohli jít dál. Byly jsme pár metrů pod vrcholem Velké Deštné, nejvyšší hory Orlických hor. Kdyby nebyla mlha, byl by odtud asi dost dobrý výhled.

Navíc tam stojí taková dřevěná věžička (vypadá to spíš jak posed) a kolem bylo spousta kamenů. Na vyhlídku jsme samozřejmě vylezli a odtamtud jsme četli všechny nápisy, které tam byly sestaveny z kamenů. Nebyli bychom to my, abychom se nezapojili do této bláznivé činnosti, a za chvíli tak byl na zemi i kamenný nápis SMÍCHOV. Po dostatečném naobdivování se našeho výtvoru jsme se napojili na turistickou značku barvy zelené a šíleným krpálem šli dolů. Cestou do Deštného jsme procházeli malou vískou (pár domků) jménem Luisino údolí. Luisa nás laskavě nechala projít, a tak jsme pomalu došli až do Deštného. V Deštném jsme pak objevili kiosek Hanka (bohužel zavřený) a pak hotel Jakub. Každý si tedy přišel na své.

Cestou na výpadovku (odkud jsme chtěli stopovat) jsme hledali nějaký otevřený obchod, neb jsme byli hladoví a neměli jsme už nic k jídlu. Rozdělili jsme se do dvojic a šli se postavit na silnici. První skupinka stála pod kopcem, druhá asi v půlce kopce. Asi po čtvrt hodině zastavil první skupince jakýsi bodrý lesák, který pak vzal i zbytek. Jeli jsme zase všichni pohromadě. Ten, celkem sympatický, mladík sice říkal, že nás vezme jen do Sedloňova, ale pak si to rozmyslel, a že nás zaveze až do Olešnice, že tam prý má stejně ještě nějakou práci.

Na faru jsme se tedy dostali úplně v pohodě a nebylo ještě ani moc pozdě. Navečeřeli jsme se a šli si lehnout. Hanka tak tiše pospávala, ale nemístné vtipy spolunocležníků ji opět uvedly do bdělého stavu. Jakub a Luisa totiž začali mít tendence pokračovat v neblahé tradici poslední noc = kanadská noc a hájili se tím, že si mysleli, že Hanka už spala, narozdíl od Hanežky. Hanka se proti tomu energicky ohradila, stejně jako proti kanadské noci. Obě Hanky pak usnuly a k jejich velkému štěstí Jakub a Luisou taky.

Večer jsme si raději nastavili budík, protože jsme museli odjíždět ve 12.20. Nastavili jsme do na devátou a skutečně jsme vstali. Nám už tedy zbývalo jenom se nasnídat, zabalit, uklidit, nechat tu peníze a klíče. První tři věci proběhli úplně v pořádku, akorát Luisa vytírala podlahu ještě dvě minuty před odjezdem autobusu. Z původně plánovaných pěti stovek jsme tu nechali jenom čtyři, protože jsme nevěděli, kolik bude stát autobus do Prahy. Když jsme pak chtěli dát klíče do schránky, zjistili jsme, že ty dobré duše, které malovaly faru, schránku odstranily a nevrátily. Co naplat, klíče jsou pod rohožkou.

Autobus jsme stihli úplně v pohodě, stejně jako autobus do Prahy. A ještě jsme měli čas si zahrát baseball s kamínky a flaškou s pitím. Okolí nás pobaveně pozorovalo a asi si tím krátilo čekání na autobus. Když konečně přijel, dal nám autobusák baťohy dolů a cestu nám všem platila „maminka“. Bylo to levnější než jsme čekali. Dokonce se nám podařilo najít čtyři volná místa, vždy po dvou. A když pak někteří lidé v Hradci vystoupili, uvolnila se zbylá místa na zadním pětisedadle, a tak jsme mohli sedět všichni pohromadě. I s Jasmínkou, již jsme dolů nemohli a nechtěli dát. Cesta probíhala výborně, až na to, že Jakubovi málem ujel autobus. Odešel na záchod a vrátil se akorát ve chvíli, kdy autobusák zavíral dveře. Stihl to tedy a s sebou přinesl Reflex. Myslím, že jediný, kdo se nedostal k tomu, aby si ho přečetl, byla Jasmínka a Jakub. Do Prahy, na Palmovku, jsme přijeli v pořádku a včas a čekala nás už jen cesta metrem. A Hanežku ještě tramvají.